Musel jsem se po slavnostním obědě natáhnout. Aby si žaludek poradil s tím sajrajtem. Vzbudím se asi za dvě hodinky. Asi. Nemám čím bych měřil čas. Oheň doutná pod vrstvičkou šedého popela. Rozfoukám ho a přihodím pár větviček. Nesmí zhasnout. Nesmím ho znovu rozdělávat. Ani za nic.
Jsem ztuhlý, jak týden starý chleba. Sotva narovnám záda. V břichu mi čvachtá. Nazelenalý blátivý rybníček, co jsem měl k obědu. Aspoň už nemám hlad. Odpočal jsem si a dokážu uvažovat. Bohužel.
Dokážu uvažovat a vidím šílenou bezvýchodnost své situace. Jsem naprosto bez prostředků. Naprosto bez prostředků, mimo civilizaci, s policií a se psy na krku a pořád chci pokořit Horu.
Potřeboval bych stan, spacák, teplé oblečení, zásobu jídla a hromadu dalšího. Pokořím Horu, ale pak musím být schopen dostat se i zpátky. Bez vybavení zmrznu, bez jídla na Horu ani nevylezu.
Mám jen nůž, doutnající oheň a ohořelou březovou nádobku.
Snažím se zorientovat ve všech požadavcích, které mi život nakupil na hrb. Nabalují se nové a nové myšlenky a táhnou se jak sopel. Kde začít?
Nalovit množství zvířat. Vydělat kůže. Nasušit maso. Najít hubku na přenášení ohně. Vyrobit si nějaký batoh, ve kterém to všechno ponesu. Nesmím zapomenout měch na vodu.
Doluji z hlavy všemožné způsoby lovu. Napadají mě stále nové a průběžně ty staré zapomínám. Nemám ani pitomý kus papíru, na který bych psal.
Zase přemýšlím. Vím kdy, kdo a proč bojoval u Lepanta. Kdo vyhrál. Mnoho dalších zbytečností. Snad celá má paměť je jen skládka nepraktických kravin, které se učíme, jen abychom nebyli nekulturní.
Zuřím.
Přemýšlím a zuřím. Nakonec mě ale přece osvítí. Sloupnu z nedaleké břízy další plát kůry. Z okraje ohně vytáhnu černý uhlík a črtám.
Luk a šípy. Kamen. Prak. Oštěp. Oka. Sklopce. Jáma na mamuta. Udělám tři tečky a při poslední se mi uhlík rozdrolí mezi prsty. Asi stačí.
Luk a šípy.
První tětiva z tkaniček. Pak musím zkusit nějaký přírodní materiál. Provázky se hodí vždycky a dvě tkaničky jsou málo. Navíc patří do pohorek. Ty jsou ještě pořád vlhké od včerejší vodní schovky a chodit v nezašněrovaných není zrovna pohodlné. Puchýře se derou na svět.
Nadávám a hledám svůj malý luk na rozdělání ohně, co jsem včera zahodil. Tkanička je na něm stále.
Dřevo na lučiště najdu za necelou hodinu.
Řežu. Hromada hoblin přede mnou se rozrůstá. Luk dostává tvar. Podařilo se mi najít rovný kmínek skoro bez suků. Jasan. Není to úplný top, ale může z něho být dobrá, houževnatá zbraň.
Střídavě ho křivím na obě strany. Musím zajistit, že se poloviny budou ohýbat stejnoměrně. Když i po několikerém opakovaném napnutí tvoří dřevo plynulý oblouk, prohlásím základní část práce za hotovou. Přidám zářezy na obou koncích a zasadím tětivu. Dlouho ji převazuji, aby dobře seděla a měla správnou délku.
Jsem mile překvapen zvukem, jaký tětiva ve finále vydává. Skoro bych řekl, že se mi luk povedl. S veškerou netrpělivostí, jaké jsem schopen, vyřezávám šípy. Měly by být vyrobené z dlouhých štěpin z tlustého polena. Jenže nožem poleno nenaštípu. Musím se spokojit s šípy z tenkých větví. Jsou pokřivené a pokroucené, ačkoli vybírám nejrovnější, jaké můžu. Trochu je srovnám nožem, ale dokonalé nejsou. Promýšlím hrot. Kdybych měl jakýkoli vázací materiál, zkusil bych připevnit hrot kamenný. Nic krom tkaniček ale nemám a své jediné oblečení párat nebudu. Zaostřím šípy nožem a špici opálím dočerna v ohni. Na druhou stranu udělám malý zářez, aby šíp neklouzal z tětivy.
Vymýšlím letky. Marně.
Ve finále mám jen pět šípů bez letek. Pět křivých šípu a syrový luk s tkaničkovou tětivou. Párkrát cvičně vystřelím. Trefuji strom a sprostě komentuji své neúspěchy. Nakonec zamířím přesně a šíp se o tvrdý kmen rozštípne. Komentuji svůj úspěch ještě sprostěji.
Od té doby, co mám v ruce luk, je v lese mrtvo. Předtím byl plný zvířat. Teď jako by vyhynula. Zkoumám půdu před sebou a hledám stopy. Marně. Vidím jen listí a listí. Tupě do něj zírám a nechápu, jak to ti indiáni dělali.

* * *

Běžím. V levé ruce svírám těžkou křesadlovou ručnici a běžím. Měkké listí hltá moje kroky. Běžím. Oči přikované na čerstvou stopu. Vysoká. Před necelou půlhodinou tudy kráčel statný jelen. Přehodím ručnici do pravé a nepatrně zrychlím. Musím ho dostihnout brzy. Puška je nabitá, jen prach na pánvičce chybí.
Kupka trusu. Kouří se z ní. Je teplá a stará je pár minut. Blíž a blíž. Srdce buší námahou, ale ještě více vzrušením. Jsem lovec.
Natáhnu mocně vzduch do chřípí. Ucítím pach pižma. Napnu oči před sebe. Už nemusím sledovat stopu. Hledám sebenepatrnější pohyb mezi stromy. Sebenepatrnější zvuk. Běžím a ušima hltám krajinu. Dlouhé černé vlasy mám svázané jednoduchým řemínkem. Lehká volná košile s třásněmi a mokasíny na nohou. Svoboda, o které jsem vždycky snil a puška v ruce.
Zachytil jsem jeho kroky. Hodně vpravo. Na protějším svahu. Zřejmě změnil směrem. Prudce zastavím, jako bych zkameněl. Zorný úhel ze zúží do jediného bodu. Uvidím ho. Zbytek světa oslepl. Jen já a jelen s mohutným parožím. Prachovnice, nasypat na pánvičku. Natáhnout kohout. Všechno naprosto mechanicky. Nemusím ani sledovat své ruce. Dělal jsem to už bezpočetkrát. Jen oči fixují kořist.
Zvedl svou hrdou hlavu. Vím, že k němu vítr zavál můj pach. Nelze to vrátit zpět. Vyrazil na rychlých nohách. Za pár vteřin bude z dostřelu. Zalícit. Puška se nechtěje. Zastavil jsem rozbušené srdce. Teď. Promáčknu spoušť. Pazourek vystřelený pérem křísne hrst jisker na pánev. Prach vzplane. Prohoří a pažba se mi zaboří do ramene. Drážka hlavně zažhne. Kulka se roztočí. Vydá se na vražednou pouť. Proplétá se mezi stromy. Kus olova, co hledá cíl. Ušlechtilá šíje se naposledy vztyčí. Krásná tmavohnědá srst. Hlava se pootočí. Krev tryskne z rány. Pak zvíře zakoplo, překotilo se přes padlý kmen a zabořilo se do listí. Kopyta cukají v agóníi. Křeče smrti a nohy tuhnou.
Bez dechu dobíhám k teplému mrtvému tělu.
„Odpusť mi, bratře. Musel jsem tě zabít, abych sám přežil. Odpusť mi bratře.“
Pak navážu rudou šňůrka na levý paroh velikána a stejně na větev nejbližšího stromu. Uctím tak jeho památku.
Musím pracovat rychle. Stmívá se. Stáhnu a vyvrhnu jelena. Vyříznu jen nejlepší kusy masa. O zbytek se postará noční zvěř. Nakonec sjedu nožem podél páteře. Svazek šlach použiji na nitě a provazy. Do krvavé kůže zabalím maso a jednoduchý ranec si hodím na záda. Ručnici jsem vyčistil a znovu nabil. Pomalým poklusem se vracím do tábora. Je ještě daleko.

* * *

Převalím se a probudím. Je mi hrozná zima. Rozhlédnu se kolem a vím, že to byl jen sen. Šílený a krásný sen. Ležím v malém brlohu z větví. Stočený kolem vyhasínajícího ohně. Abych nezmrzl. Fouknu na uhlíky a přihodím trochu dřeva nachystaného na podpal. Mám děsivý hlad. Ještě rozdrážděný vůni krve. Ten sen byl tak reálný.
Mám děsivý hlad. Plný žaludek děsivého hladu. Už třetí den jsem se živil tím odporným čímsi z plodů lesa. Houby a bylinky. Dneska jsem to neudržel a vyzvracel. Vidím před očima ještě pořád tu nezdravě zelenou barvu natráveného „guláše“. Už není ani pomyšlení, že bych znovu něco takové pozřel. Potřebuji maso.
Jenže mé úspěchy lovecké jsou ještě bídnější, než úspěchy kulinářské. Oka jsou úplně mimo mísu. Podle stop se k nim žádné zvíře ani nepřiblížilo. Padáky na lišku, nebo jezevce nezabírají. Jelenů a zajíců jsem sice zahlédl hromadu, ale nepřiblížil jsem se ani na dostřel luku. Tři dny a já si na zvěř ještě nevystřelil.
Dneska jsem stál dobře pět hodin ve studené vodě a snažil se chytit do ruky nějakou rybu. Za věškerou tu dřinu jsem měl jen dva malé jelce, kteří mi žaludek spíš podráždili. Ke všemu mi uvízla kůstka v krku a ne a ne ji dostat ven. Nejlepší je to zajíst bramborovou kaší, říká maminka. Bramborovou kaší. Kde tady asi vezmu bramborovou kaši, debile? Vprostřed lesa. Mám neskutečnou chuť to vzdát.
Kdybych si aspoň mohl odpočinout. Jenže v noci klepu kosu a ležím tak nepohodlně, že jsem každé další ráno rozlámanější a rozlámanější. Už na to vážně nemám. Chce se mi brečet a bojím se zavřít oči, že se mi zase bude zdát o naději.
Je ráno. Toužebně vyčekané ráno. Sluníčko se loupe ze skořápek svítání. Stromy hází dlouhé stíny a mně je neskutečně mizerně. Už několik dní jsou pořádně nejedl. Je mi strašná zima a začínají se ozývat nastydlá záda. Jsem rozlámaný. Všechno mě bolí. Otlaky, modráky, boule a škrábance. Vysněný indiánský život.
Kousek poodstoupím a dívám se na sebe. Jsem zlomený člověk. Zlomený člověk. Bože. Bože? Bůh ten mi pomůže tak sotva jako, že na smrku porostou třešně. Zatracený hlad. Jsem zlomený člověk. Přežiji tady vůbec ještě jeden jediný den? A k čemu to? Jen abych na tom byl zítra ještě o poznání hůř. Vždyť není východisko. Není naděje. Můžu se jen devastovat. Marně a zbytečně. Bez vybavení, bez jídla, uprostřed lesů. Sám. Hora není ani na dohled a vysmívá se mi.
Nemám ani věci, které bych posbíral. Vezmu jen sebe, své těžké nohy a bolavou hlavu. A jdu. Pryč. Jsem zlomený člověk se zlomeným snem. Už nikdy nebudu tím, čím jsem chtěl být. Jdu a nemám už ani sílu sebou opovrhovat. Jdu. Nohy následují jedna druhou tak stejnoměrně, že vím, že jsem prohrál. Že jsem poražený. Stále jsem doufal, že srdce muže je motor. Že přes veškerou nepřízeň osudu, můžu nakonec dojít cíle. Ale čas drtí na prach všechny moje představy. Srdce muže? Jen pýcha a vysoké mety. Hromada ideálů a ve skutečnosti pytel sraček. Jdu. A vychutnávám porážku. Je slaná. Aniž jsem si to uvědomil, z očí mi tečou slzy. Svět je rozmazaný. Jdu a je mi jedno, že zakopávám. Vychutnávám porážku. Je slaná jako slzy. A tak lehká, že konečně najdu sílu sebou opovrhovat.
Stojím na hřebeni. Hřbety střech plní údolíčko pode mnou. Stojím a naslouchám tichu. Naposledy. Naposledy pokryji krajinou pohledem. Pohledem svobodného muže. Už mě čekají jen okovy a mříž. Nemám sílu se vzepřít. Padl jsem na dno a neumím se odrazit. Sklopím zrak poražence. Hrdost je mrtvá a duše zemře do pár dnů. Mátoha těla temně a zdlouhavě našlapuje. Jdu dolů k silnici.
Člověk může být zničen, ale nikdy ne poražen.
Cože? Nechápu ta slova. Nechápu, kde se mi v hlavě najednou rozezněla. Nechápu ani jejich smysl.
Zastavím se. Nedokážu jít, když nad něčím usilovně přemýšlím. Cože?
Člověk může být zničen, ale nikdy ne poražen. Ernest Hamingway. Stařec a moře. Santiago - rybář. Santiago – rybář a jeho otázka: Jaká to musí být ryba? Myšlenky se zmateně tříští v nechápavém rytmu. Jaká to musí být ryba...
Jsem vyčerpaný jako snad nikdy. Mám hlad. Opravdový hlad. Chce se mi spát a netoužím po ničem jiném, než po sklenici piva, sachr dortu a měkké posteli. Jaká to musí být ryba? Jaká to musí být Hora, kterou nedokážu pokořit? Ale nedokážu udělat ještě pár kroků k vrcholu? Pak padnout, ale padnout se ctí. Se ctí? Cože? Jaká Hora? Jaká ryba? Chce se mi jen bláznivě spát...
Nemám už čest ani hrdost. Mám jen zoufalství a vyčerpání. Neskutečný zmatek. A jediné monumentální slovo: Prdel.
V hlavě mi bzučí. Nerozumím už ani tomu bzučení. Ryba, nebo Hora? Cože?
Jen stojím a drtím tu chvíli mezi zuby.
Najednou se kolem rozhostilo ticho.
Otočil jsem se. Připadám si jako zplihlý kabát a vleču se zpátky do lesa. Santiago.
Hledám cestu, brodím se po kolena listím a zoufalstvím. Všechno je prázdné. Obrysy stromů marně splývají kolem. Prostor řídne a já se vracím. S tupým pocitem, že tohle je vítězství.
Dlouho jsem sbíral střípky myšlenek. Hlavu jsem měl prázdnou. Vymetenou, ale nakonec jsem se postavil tváří do větru.
Život je boj, a já neustoupím ani o píď.
Santiago.