Od malička jsem milovala Vánoce. Onu tajuplnou atmosféru vyhlížení Ježíška, záhadu náhle zamčeného pokoje a dokonce i tu malinko sevřenou dušičku, jestli dostanu nějaký dárek, protože (řekněme si to na rovinu) jsem rozhodně po celý rok nebyla vzorné dítě.

Jak šel čas, postupně jsem se stávala z okouzleného diváka herečkou, pak asistentkou režie a jednoho krásného večera i režisérkou.
Premiéra nedopadla nejhůř. Kapr byl připálený jen nepatrně (narozdíl od vanilkových rohlíčků) a bramborový salát stačilo dosolit, aby se stal podmínečně poživatelným.
Pod stromkem si v zavinovačce spokojeně hověl náš dvouměsíční dáreček a k dokonalé betlémské náladě chyběl jenom volek s oslíkem, které se nám do 1+1 prostě nacpat nepodařilo.

Jsou okamžiky v lidském životě, které nevyblednou ani po desítkách let.
Když jsme o rok později otevřeli dveře, za nimiž mihotaly plamínky svíček na nazdobeném smrčku, zůstala naše malá stát na prahu, a já pochopila, čemu se říká „zkoprnět údivem“.
Ze samého dojetí jsem propásla onen moment, kdy dítě nabralo třetí kosmickou rychlost a vyrazilo si ten zázrak osahat. Naštěstí měl můj muž rychlejší reakce, takže jsme toho roku nevyhořeli a nemuseli volat ani sanitku.
Proč o to mluvím? Snad proto, že pohled těch rozzářených očí byl jedním z nejvzácnějších dárků, které jsem kdy dostala. Nestál nic, ale moje paměť, která už sem tam dělá generální úklid a spoustu věcí mi povyhazovala, si ho podrží až do smrti.

A podobný dárek jsem dostala i loni, když se obě dcery (režisérky svých vlastních svatvečerů) sjely na Štěpána domů, aby se na chvilku zase staly divačkami u rodičovského smrčku.
Obálky pod stromečkem obvykle znamenají jediné: Vem prachy a vypadni ( si koupit, co chceš). Někdy jsou projevem pohodlnosti, jindy poslední šancí, když se nelze trefit do přání obdarovaného. Ta moje nebyla ani jedno, ani druhé.
Vykoukl z ní přeložený dvojlist Darovací certifikát s obrázkem kozy na titulní straně…takové té barevné, s klapatýma ušima, co je známe z cestopisných pořadů, jak šplhají po krétských, íránských či libanonských pahorcích a živy jsou ze vzduchu a tří stébel trávy.
Pěkná rohatice… skoro tak jako moje Megan (dej jí, pánbů, kozí nebe).
Vevnitř byl jiný obrázek – černošská máma obklopená kupou dětí - a spousta textu. Rukou naší prvorozené bylo dopsáno: Milá mámo, koupila jsem ti k Vánocům kozu, jenže pak jsem se lekla, že mě s ní vyhodíš, a proto jsem ji poslala na výlet. Ale zbyla ti aspoň fotka…
Na můj nechápavý pohled mě dcera vybídla: „Přečti si to celé.“
A tak jsem četla: Tento darovací certifikát má hodnotu jedné živé a zdravé kozy. Díky pomoci českých dárců nakupuje Člověk v tísni tato užitečná zvířata pro desítky žen v Kongu, na Srí Lance či Afghánistánu… Doufám, že i Tobě přinese tento dárek stejné potěšení jako dětem, které budou moci pít čerstvé kozí mléko….

Ta fotka teď visí na zdi ve chlívku. Dvourozměrná koza shlíží poklidně na prázdné stání pod sebou, zatímco ta skutečná pobíhá kdesi pod africkým sluncem. Na mléce, které pro mě bývalo jen zpestřením jídelníčku ( a občas taky skončilo jako krmení pro slepice nebo čuníka), teď možná závisí ne-li život, pak aspoň zdraví mně neznámých dětí.
Nevím proč, ale vybavil se mi jeden biblický citát :„Cokoliv jste učinili nejmenšímu z mých, mně jste učinili.“
Nemyslím, že by moje ateisticky založená dcera ta slova znala. I když…

A mimochodem... až budete zase jednou dělat páteční nákup nebo lít do svého auta necelých třicet litrů benzínu, zkuste si uvědomit, že by za tuto částku mohla být jedna živá a zdravá koza.
Naděje pro pár strádajících lidí daleko odsud…