Přišlo to jako zjevení.
Skulinou v mracích prolétl sluneční šíp a zapadl do podzimního lesa. Pod jeho dotekem se rozzářil mladý buk jako pochodeň, planoucí na pozadí tmavých smrků.
Honza neváhal ani vteřinu. Přeskočil stružku vedle cesty, tlumeně zaklel, když se mu noha smekla na spadaném listí, a současně už strhával krytku z objektivu. Zvedl foťák, na zlomek vteřiny zatajil dech, a pak jediným stisknutím spouště lapil ten nádherný okamžik na paměťovou kartu. Vzápětí se obloha neprodyšně uzavřela a les opět potemněl.

Tomu se říká štěstí. Jediný záběr - neopakovatelný, díky technice náhle uvězněný v prostoru a čase. Navždycky.

Prohlížel si snímek na displeji přístroje a rty mu zvlnil nepatrný úsměv. Už věděl, komu ho věnuje. Vrátil se na cestu, a přitom - zabrán do vlastních myšlenek - úplně přeslechl tichý, zklamaný povzdech za svými zády.

V klubovně nebylo k hnutí.
Na poslední schůzku jako obvykle přišli všichni, dokonce i ti, kteří se ve fotoklubu většinou vyskytovali jen sporadicky a prezentovali svou tvorbu nanejvýš jednou fotkou ročně, aby jim nebylo členství zrušeno.
Cukroví i chlebíčky mizely jako sníh na jaře, zatímco hladina alkoholu plynule klesala v lahvích a stoupala v krvi přítomných. Už dávno se nemluvilo o nudných věcech (jako byl rozpočet na příští rok), ale vzpomínalo se, vtipkovalo a po stole kolovaly nepublikované (a hlavně nepublikovatelné) fotografie.

Mirka se sice trochu začínala nudit, přesto chtěla vydržet až do půlnoci, kdy se všichni vytasili se svými PéeFky.
To její příliš jako novoroční gratulace nevypadalo – stará ruční pumpa v průjezdu jednoho malostranského domu s nápisem Pijeme Furt i v roce 2010–, ale s tím si hlavu nelámala. Jestli něco nenáviděla, pak to byla tvorba na dané téma.

Konečně se dočkala.
Přání všeho nejlepšího, polibky na rozloučenou a v ruce štos fotek, které jen tak zběžně prolétla. V klidu si je prohlédne až doma.
„Tohle je pro tebe, aby ti ten nový rok vyšel přesně tak, jak si budeš sama přát.“
Ty přece víš, co si přeju... ale to by se musel stát zázrak, aby to vyšlo, pomyslela si, zatímco jí Honza stiskl dlaň a letmo políbil kamsi do vlasů, protože v poslední chvilce ucukla hlavou.

„Ty jo... pěkný,“ nakoukla jí přes rameno Martina.
„Zajímavý, že já dostala něco jinýho,“ dodala a začala probírat svůj vlastní balíček blahopřání.
„To máš jedno, ne?“ řekla rychle Mirka a předstírala, že si nevšimla tázavého pohledu, který na Honzu Martina vrhla. „A vůbec, už musím padat, ten taxík na mě věčně čekat nebude.“

Na kostele odbíjela první hodina nového dne, když Mirku mlčenlivý taxikář vysadil před jejím bytem.
Klíčem do zámku se trefila kupodivu napoprvé. Rychle shodila oblečení a vklouzla pod sprchu, protože cítila, že jí krev ve spáncích tepe rytmem, který přestává být příjemný. Bude-li mít smůlu, dostihne ji migréna dřív, než stačí usnout.

Oči se jí zavřely skoro samy. Když znovu procitla, zjistila, že ručičky na budíku popolezly o pouhých dvacet minut, zatímco armáda šílených permoníků už zahájila frontální útok na její lebku. Vyhrabala ze šuplíku nočního stolku bílou tabletku, po chvíli uvažování přidala ještě jednu a potmě se odpotácela do kuchyně zapít lék vodou.
Hromádka péefek ležela na stole, to Honzovo úplně nahoře.

Kolik je lístečků oděných ve zlatě, tolik ať radosti v roce tom potká tě...

Odvrátila pohled, ale už bylo pozdě.
Zářící strom se jí propálil zrakovým nervem snad do všech mozkových buněk. Sevřela víčka, avšak místo útěšné tmy na nich zevnitř vybuchl ohňostroj barevných jisker.
Tohle dobře znala. Ještě okamžik a budou tady ... obrazy, kterým teď nerozuměla, a kterých se zároveň bála... protože se vracely - později, v budoucnosti - jako reálné situace a události a nutily ji znovu prožívat dejà vu, před kterým nebylo úniku.
Takhle se seznámila s Honzou – měsíc předtím, než se spolu poprvé setkali ve fotoklubu. Jenže to byl jeden z mála těch lepších případů, na ostatní nechtěla raději ani vzpomínat.

Když se pokusila svému neurologovi povědět, že mívá během záchvatu migrény jasnovidné vize, poslal ji na psychiatrii. Nešla tam. Není přece blázen.
Teď už to bylo jedno, stejně tomu neuteče.
Takže oči zase otevřela, otočila vypínačem... auuu, sakra, zapomněla jsem, že světlo tak strašně bolí... a napustila si plnou sklenici.
Hltavě spolykala chlorovanou břečku, kterou místní vodárna vtipně vydává za pitnou vodu, a užuž se chtěla vrátit do ložnice, když si uvědomila, že Honzovo blahopřání přitahuje její pohled jako magnet.
Vypadalo... vypadalo nějak jinak.

Stromem na snímku prolínal dívčí obličej.
Dlouhé vlasy propletené mezi větvovím, ústa dokořán, strnulá v neslyšném křiku. Na dně široce rozevřených očí odraz děsu a utrpení, ze kterého Mirku zamrazilo.
Promnula si oteklá víčka a podívala se znovu.
Tvář nezmizela - naopak, zdálo se, že vystupuje z fotografie ještě ostřeji a jasněji... odlupuje se z lesklého papíru, vlní se a pluje prostorem jako přízračná medúza. Mirka v panice couvla, pak se obrátila a rozběhla se do ložnice. Přirazila dveře a otočila klíčem v zámku. Je v bezpečí. Pocit úlevy okamžitě vystřídala naprosto racionální myšlenka: Ježišmarjá, co tu blbnu... asi jsem se už fakt zbláznila, utíkat před něčím, co neexistuje. Tak jo... klid... zhluboka dýchat... nic tam nebylo... fotka je fotka... strom je jenom strom a tvář je... TADY!!

A byla.
Vznášela se s jakousi němou naléhavostí jako bledý ovál vykrojený v temnotě ložnice ... a pak se znenadání ztratila.
Mirka zapadla do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu.
Tohle už bylo moc. Půjdu, hned po svátcích půjdu na tu psychinu... slibuju.

„
Co žes viděla? Nějakou holku? Na mojí fotce?“
Honza zněl v mobilu nevěřícně a trochu naštvaně. Kdesi v pozadí zaslechla Mirka rozespalý hlas jeho ženy:
„Kdo ti to zase volá? Nějaká ženská, že jo?“
„Jedna kolegyně... z práce,“ zalhal.
„A není blbá... v pět ráno?“
„To já nevím, asi je. Hele, spi dál, vezmu si to do kuchyně.“

Jasně, že jsem blbá, ale jak ti mám vysvětlit, že jsem už spolykala prášků, které by porazily vola, a ta šílená bolest nepřestala. Že mi spolu s ní pulsuje před očima neznámá dívčí tvář. Že bych si nejradši utrhla hlavu a prohodila ji zavřeným oknem, abych měla konečně pokoj...

„Promiň, ale snad jsme se domluvili, že mi domů volat nebudeš. Uvažuj, proboha, nemůžu si dovolit žádný průšvih...“ ztišil hlas tak, že mu skoro nerozuměla.
Ale já přece uvažuju, jinak bych ti nevolala. Potřebuju vědět jedinou věc...
„Kdes to fotil?“
„V lese.“
„Všimla jsem si, že to není Václavák,“ sekla.
„Je to tak důležitý?“
„Já nevím, možná. Takže – kde?“
„Na cestě ke střítežské hájence, před poslední zatáčkou.“
„Neznám. Našel bys to místo?“
„Asi jo, i když teď v zimě ...“
„Prima,“ sebrala mu příležitost k výmluvě, „ za hoďku před bazénem. Zajedeme tam.“
„Teď? Je Silvestr, jestli sis nevšimla, měl bych...“
„...být doma a chladit šampus, aby sis mohl připít se svou ženou, se kterou si už dávno nemáš co říct?“ vylétlo z ní dřív, než si uvědomila, co říká. Teď mi práskne telefonem a bude v právu...
Chvíli bylo ticho.
„Ty seš fakt padlá na hlavu. Co mám asi tak říct manželce?“
„Že jdeš vyvenčit psa...třeba,“ navrhla a zavěsila.

Cesta jí trvala déle, než počítala. Jela krokem, tak roztřesená a nejistá se za volantem necítila ani při první jízdě v autoškole. Jen tiše doufala, že se na ni Honza nevykašlal.
Stál tam.
Zachumlaný v teplé bundě, nervózně kouřil, zatímco labrador Barry u jeho nohou trpělivě čekal, až se páníček pohne zase dál.
Tentokrát neuhnula, když ji políbil.
„Nic neříkej,“ položila mu prst na rty. „Jsem praštěná.“
Přikývl. „Právě proto tě miluju.“
Nechal Barryho ulehnout na zadní sedadlo a sám si sedl vedle Mirky.
„Není tam žádná holka, jenom smrky a buk,“ řekl, když nastartovala, a ukázal na péefko, přicvaknuté na palubní desku.
„Vidíš ty. Já vidím něco jiného a nemám z toho dobrý pocit, věř mi. Takže – kudy? Naviguj mě.“

O třicet minut později zaparkovala podle Honzova pokynu na úzké cestě, odbočující z hlavní silnice. Omotala si kolem krku šálu a z boční přihrádky vytáhla baterku. Do svítání zbývalo ještě dobré půl hodiny.
„Nebudeš ji potřebovat,“ řekl Honza. „Nemůžeme zabloudit.“
Les je polknul jako ranní jednohubku.
Kráčeli zvolna, ruku v ruce a vychutnávali si přítomnost toho druhého, zatímco Barry, omámen desítkami nových, lákavých pachů, se proháněl kolem dokola jako smyslů zbavený. Obloha nad jejich hlavami pomalu bledla a mezi stromy se vkrádal mléčný závoj mrazivého jitra.

„Tady někde to bylo,“ řekl Honza a očima zapátral v porostu. „Vlevo, kousek do kopečka... nebo možná tady? “
Mirka pohlédla tím směrem a zklamaně vydechla.
Mladých buků tu rostlo víc než hub po dešti. Zbavené zlatavé nádhery listí vyhlížely jako hubení kostlivci, jeden k nerozeznání od druhého. Honza je zkoušel porovnat se svým snímkem, ale po štíhlém stromku, jenž tady před třemi měsíci na jediný okamžik zaplanul, nebylo - jak se zdálo - ani stopy.

„Au!“ vyjekla Mirka.
Bolest, která už takřka zmizela, jí náhle vybuchla za čelní kosti jako tříštivý granát.
„Co je ti?“
„Nic... to je dobrý,“ sykla a zavrávorala. Zachytil ji, než mohla upadnout.
„ Migréna. To hned přejde.“
„No jistě – přejde...“ viděl, jak si prokousla ret a rukama instinktivně sevřela spánky. Tvář jí zpopelavěla.
„To ti tak věřím... vracíme se, okamžitě... a hodím tě rovnou na pohotovost. Barry, ke mně!“

„Ne, počkej... myslím, že jsme to místo našli,“ ukázala Mirka na jeden ze vzdálenějších buků, pod kterým stál zlatý labrador, teď napjatý jako struna, a tichounce, dychtivě kňučel.
„Bezva, takže se můžeme vrátit. Zvláštního tu není nic...“
Něco tu je... jenomže, kde?
Pes jakoby její myšlenku zaslechl. Vzápětí mu od předních pracek začal lítat sníh, smíchaný s černou, hořce vonící hlínou.
„Kruci, nech toho, ty čokle pitomej!“
Ale Barry si pána nevšímal, funěl a prokutával se stále hlouběji.

„Já ho přerazím! Určitě zas vyhrabe nějakej blivajz - musím ho odchytnout, než se v něm vyválí nebo ho sežere. Vydrž vteřinku, hned jsem zpátky.“
„Jo, běž za ním – a rychle,“ přikývla Mirka a pak se opatrně sesula na nejbližší pařez.
Dobře věděla, co Barry našel.