Vlak, který se před chvílí vydal z přestupní stanice, pomalu ztrácí dech v prvních stoupáních pohraničního podhůří.
„Dobré odpoledne, jízdenky prosím!“
„Do Horní Vísky pane? Děkuji…, to víte, příroda krásná, ale spojení mizerné!“
V sousedním kupé na chvíli ztichl polohlasný hovor, sytý baryton průvodčího pokračoval: „Podle jízdního řádu bychom tam měli být za 50 minut, ale při tý drážní konstelaci, ještě nějakejch pár minut přibude – a jak je to víc jak 10 minut, tak na spoj už ten Lhotskej autobus většinou nečeká!“ A šel dál, po své práci.
Za chvíli se do kupé vedrali dva mladíci od vedle, že prý se v sousedství záchodu nedá dýchat.
Jeden vypadal na studenta, druhý na umělce rebela, spíše ale na bezdomovce.
Během dalších dvou stanic s nimi zůstal náš cestující sám.
„Student“ po chvilce jakoby bezcílného pokukování po přírodě jen tak prohodil: „Doufám, že strejda nebude mít plno a že na nás zbude nějaká pryčna.“
„Jasně vole,“ okamžitě reagoval „bezdomovec“ a pokračoval: „Teď není hlavní sezóna, tam by mohl přespat i tadyhle pán! Pokud ovšem jede do Horní Vísky a nemá tam už něco zajištěného…“
Náš cestující se lehce pousmál: „To jste tedy uhodl!“
„Jako cíl vaší cesty?“ zeptal se stále jakoby s polovičním zájmem student.
„Oboje,“ pravil náš cestující.
„No, tak byste moh navštívit penzion mýho strejdy pane, ten vás ubytuje.“
Pán se s významným, tázavým pohledem podíval na rozšafného rebela, který pokračoval:
„Co byste kde teďka vodpoledne hledal; tenhle strejdův penzion je hnedle na začátku vesnice, no vlastně eště kousek před ní. Jmenuje se to Návrší. No a taky to je místo s daleko nejlepším mobilním signálem ve vokolí! No, von spíš ten signál dál už není…
My s kámošem si musíme něco vyřídit v Březině, no a třeba se večír eště uvidíme…“
„To se má strejda co ohánět, když mu kšefty jdou jenom v zimě, to aby k tomu měl ještě něco…“ napůl pro sebe řekl pán.
„Jo, to máte pravdu, ale on má ještě vlek, malý hospodářství, teď dal něco na jatka, myslím, že si žije docela dobře, nedávno pobral ňákej balík…“
„Díky; vaši nabídku asi využiji,“ ale jednoznačnost z těch slov nevyplývala.
V Březině skutečně mladíci vystoupili, vlak se rozjel a náš cestující osiřel.
Mezi sedadlem a stěnou cosi čouhalo.
Heleme se, „průkaz na zvláštní jízdné“. Hm Vojtěch Slezáček je ten študák…
To nic, když se máme večer setkat, vezmu mu ji do úschovy – a zastrčil ji kapsy batohu, hned vedle vody po holení.
Vlak přijel asi s 15minutovým zpožděním do vesnické zastávky bez personálu, s oprýskaným názvem Horní Víska.
Muž vystoupil sám a hned se smířil s pochodovým cvičením na 13 km, jak hlásal ukazatel za zastávkou.

Ale asi po 5 minutách chůze u něho zastavil terénní automobil s lesáky.
„Tak kam pane pocestný? Pokud do Vísky, tak vás kousek svezeme, jestli chcete!? Pak už vám zbejvají jen necelý 3 kilometry.“
Vysadili ho na rozcestí, že ještě něco musí vyřídit na polesí.
Po pár krocích náš muž uviděl téměř na kraji lesa bedly – z batožiny vytáhl lněnou tašku, z kapsy nůž a za chvíli se taška plnila.
Cestou na chvíli upoutal jeho pozornost ležící ztrouchnivělý dub – „to teda byl kus, ale že ho nechali takhle shnít!?“
Jak tak chodil po lese, náhle se jako kulisa objevil čedičový lom, do něhož se opíraly paprsky zapadajícího slunce.
Tohle si nemohu nechat ujít; do lomu to bylo kousek, rychle vytáhl fotoaparát – takové to „dělo“ a udělal pár snímků.
Potom foťák zastrčil do batohu, lom obešel lesem a vylezl na vrchol stěny; rozhled byl bezvadný. Blížící se mraky dosud nezakryly slunce.

Trochu ho brněla záda, sedl si vedle borovice, obrostlé křovím. Horní Víska jako na dlani, ale musel by fotit proti slunci.
Á, tady je ten penzion – ale co to, kdo to vyskakuje z okna? Zaregistroval pak ještě jednu postavu, která zmizela za tou první v úvozu.
Pokud jím půjdou, nejspíš by se ti neznámí měli objevit někde vedle té osamělé borovice. Ještě více se skrčil za kamenem. Dlouho nečekal – byli to ti společníci z vlaku.
Tohle nevypadá jako návrat z nějakého přátelského posezení pomyslil si – škoda, že jsem nechal foťák v pinglu; teď už se tady nemůžu příliš hýbat…
A něco nesli… že oni směřují sem?
Tak opatrně chlapče… a zaujal polohu ležícího střelce.
Pro změnu teď čekal poměrně dlouho, než se vynořili na kraji lomu. Asi dlouho sledovali okolí z nějakého přírodního úkrytu.

Mraky zakryly slunce, prudce se zešeřilo.
Mladíci u cesty vedoucí napříč lomem vyvalili kámen, vyhrabali pomocí klacků i holých rukou drť a do prohlubně strčili nějakou velikou, naditou igelitovou tašku a ještě něco… také v igelitu… Navrch přinesli hrstě jehličí – a kámen vrátili do původní polohy.
„Hele, vomrkni to, jestli je čistej vzduch…“ pravil študák.
„Prdlajs, teď a tady? Raděj koukejme zmizet – sejdeme se U Kokrháče…“
A každý z nich se vydal jiným směrem.
Ne, ještě ne, říkal si pocestný – a intuice nelhala. Za chvíli se ten rebel vrátil, omrkl kámen a honem mizel v lese.
Až když byla skoro tma, na rozhraní mezi lomem a lesem se náš nechtěný svědek spíše plížil, než lezl, ale nakonec se ocitl před kamenem.
Odvalit ho, to mu dalo docela zabrat.
Pomalu rozhrábl jehličí, vyjmul tašku a hned měl jasno – peníze!
A co peněz!
Tak přece jen vloupačka! Ten druhý zabalený kus něčeho jen přejel rukou – soška, nebo těžítko…

Tak tohle ne, možná, že tím někoho majzli!?
Peníze – nene, všechny, ne! Ty volné tu nechám, celé to vzít, je blbost, ty „opáskované“ stačí!
Vyjmul z batohu igelitku, naházel do ní peníze… rychle, žádné prodlevy!

Nervy napnuté, ale podezřelé zvuky byly jen z jeho krajiny srdeční…
Větve šuměly ve stále více se zvedajícím větru.
Upravil podloží a chvíli zápasil s kamenem, než ho usadil na původní místo.
Dobrý a teď – zpátky do lesa, najít ten ztrouchnivělý strom!
Jo – a ta průkazka se taky hodí – tadyhle pěkně…

Orientační smysl mu dobře posloužil; i v náhlé tmě a stále větších větrných poryvech dokázal poměrně rychle nalézt ležící strom.
Za chvilku „po hmatu“, nalezl i vhodný vyhnilý otvor.
Houby nesl pořád, ani nevěděl proč, když tadyhle má skoro poklad! Ale když jsem je donesl až sem, pomyslil si… a vydal se k silnici do Vísky…
Už z dálky se mu zdál přílišný ruch v okolí penzionu, který tím víc dominoval vstupu do vesnice.
Teď vlastně o nic nejde. Přijel jsem přece fotit; a že mně něco spadlo do klína?
A i kdyby to z toho klína vypadlo, tak se nic… ale kdo by se hrabal ve ztrouchnivělém dubu.
Když přišel tak na 200 metrů od penzionu, viděl, jak hlídka nasazuje psa na stopu – ale v tom začalo „lejt jak z konve“.
To je bezva – rychle pod střechu penzionu!
Ale jeden policista ho zastavil, že u penzionu ne, že musí támhle na zastávku autobusu a natahoval před penzionem přetrženou igelitovou policejní pásku.
Během chvilky za pocestným přišel pán v civilu, prokázal se, že je policajt a ptal se ho, co on tady, že pokud je místní, musel by jím být velmi krátce.
„Ne, ne – místní, to opravdu nejsem, pravil pocestný, měl jsem v úmyslu tady v tom penzionu přespat.“
„Vy máte rezervaci“?
„Ne, ale je mimo sezónu, tak snad…“
„To už teď nejde,“ povzdechl si policajt a po chvíli váhání pravil: „Mrtvý majitel vás těžko ubytuje pane, pane…“
Ale náš pán ho v poklidu nechal dojít až k oné známé větě “Mohl bych vidět vaše doklady?“
„Samozřejmě, pocestný klidně vytáhl peněženku – takže ing. Jiří Hlaváček, z Prahy? Hm, a co tu děláte?“
„Ále – barevný podzim, s tím spojená turistika, focení… ale pokud bude takhle lejt, tak…“
„Tak nafotíte to, co je pro tuto oblast zcela běžné… tady tomu regionu se říká nočník republiky, to jste nevěděl?“
„Ale věděl pane komisaři, jenže jsem věřil meteorologům.“
„Dnes nemůžete věřit nikomu, sdělil moudro komisař a dodal: Když půjdete touhle cestou asi 10 minut, narazíte na penzion Pod lesem – starej Votýpka vás ubytuje…, že ho pozdravuje Preclík z kriminálky… ty houby – ukažte, no dobrý, tak ty vám udělá k večeři – jo a můžeme se u vás stavit… no řekněme…“
„Tady máte vizitku pane komisaři i s mým mobilem.“
„Děkuji pane inženýre, asi lepší, když se domluvíme jaksi aktuálně! Ale asi zavolám, tam už se mobilní signál ztrácí… a dobrou noc!“

„I vám komisaři, hlavně úspěšnou!“
„To nevím pane inženýre, venkovní stopy jsou… abych byl slušný… no v tahu.“
„No tak alespoň ať vám poslouží ty vnitřní!“
Komisařovo doporučení nelhalo. Pan Votýpka byl rodák z nedaleké Lhoty a takzvaně „se vypracoval“; všechny úspory plus hypotéku vložil na vybudování slušného hotelu s bazénem, hřišti, lyžařského vleku atd.
Ale byl to především příjemný pán, který ve svém hotelu právě ubytovával jeden manželský a jeden nemanželský pár.
Houbová smaženice kromě žen, které ji nejedly, chutnala všem.
Druhý den ještě poprchávalo a tak kriminalistova návštěva inžovi neudělala čáru přes rozpočet; tu mu udělalo počasí – i když předchozí podvečer určitě ne.
Komisař Preclík se dostavil jak bylo hodinu předtím domluveno, tedy v deset.
Sedli si do takového výklenku lokálu, s výhledem na vesnici.
„Smrt je pane komisaři vždycky nepříjemná, někdy je až krutá; k její oběti, i vůči pozůstalým.
Nebožtíka jsem neznal, tip na ubytování jsem dostal od tuším že nebožtíkova synovce – ve vlaku.“
„Popište mi prosím svou cestu – z Prahy, až k našemu setkání!“
Inženýr se rozvyprávěl; v podstatě řekl všechno, i o focení v lomě, ale epizodu, která následovala po focení, si pochopitelně nechal pro sebe.
„Takže jste byl v Grulichově lomě?“ Na mírně nechápavý inžův výraz dotaz upřesnil: „To je právě ten, ve kterém jste fotil!“
„Předpokládám, že nefotíte na film (Hlaváček přikývl), můžete mně ukázat fotky?
A můžu si přetáhnout kopie k sobě? Nebojte, nebudu je – kromě „policejní beletrie“ – nikde jinde publikovat!“
„Jen si poslužte, ona to nejsou žádná umělecká díla!“
„Koukám, ještě jste to v lomě stihl nafotit, než se smráklo! Jakoby spíše pro sebe,“ prohodil komisař. „A po focení – jak dlouho jste se tam zdržel?“
„Sbalil jsem foťák a šel do lesa!“
„Z lomu to je k penzionu Návrší jen kousek?!“
„No, ještě nějakou houbu jsem našel – a chtěl jsem nasbírat celou tašku, to bylo ještě docela dobře vidět, tak jsem šel… tam jak je ta lesní školka… no a našel jsem ještě 4 hřiby a nějakého slaďáka – no a pak se rychle smráklo. Trochu jsem se v lese zamotal, slepák jsem se dostal na cestu do vesnice, a to ostatní už znáte…“
„Jo, tady jo, tady o houby není nouze…“ potvrdil komisař a pokračoval: „Takže tvrdíte pořád, že jste kromě těch lesáků, co vás vezli, že tedy jste nikoho nepotkal, ani z dálky neviděl?“
„Ne pane komisaři, až mně to bylo divné, že tu snad opravdu, jak se říká, chcípnul pes.“
„Nic víc, třeba jen o tom, co vás zaujalo, mně tedy už říct nemůžete?
„Opravdu jsem žádného člověka nepotkal, ani neviděl – jen nějakou lesní zvěř pane komisaři…“
„Takže to, co jste mně sdělil, můžeme napsat?“
„Ano a já si dám po ještě jednu Plzeň, měl jsem snídani na vidličku – a nevadí vám, když si zapálím?“
Po komisařově ujištění, že ne, se prostorem rozvoněl Hlaváčkův krátký doutník.“ Jen mě teď napadlo,“ pravil při vypouštění kouře, „jak jste byli tak rychle informováni z místa, kde človíčka venku nevidět?“
Komisař odhlédl od klávesnice: „Z ukradeného mobilu; kdosi volal rádoby zastřeným hlasem – a kromě jiného řekl, že se tam motá chlap, jehož popis seděl na vás, inženýre – ale to se teď vysvětlilo“ a zase rozkmital prsty na klávesnici.
Záhy měl protokol vyplněný a přes hp deskjet 3550 vytiskl protokol, který po řádném přečtení Hlaváček podepsal.
Rozloučili se s tím, že se zřejmě ještě v souvislosti s případem uvidí.
Uviděli se třetí den.
Preclík přinesl ukázat fotografie odpoledne nalezené mrtvoly.
„Ano, to je jeden z těch dvou z vlaku,“ potvrdil Hlaváček.
„Má to nějakou souvislost s tím, no s tím případem?“ zeptal se inža.
„Bezpochyby – už proto, že to byl s největší pravděpodobností on, kdo nám volal.
Vojnara – toho druhého, zatím nemáme, musím letět; tak na shledanou!“ – a Preclík zase odjel.
Počasí se na dva dny vylepšilo, ing. Hlaváček turistikou učinil něco pro své zdraví, nasbíral další houby a nafotil okolní přírodní krásy.
Na poslední den pobytu hlásili mírné přeháňky.
Vyzvednutí pokladu měl Hlaváček stejně tak dobře promyšlené, jako své alibi na dobu, strávenou před příchodem do Vísky.
V Praze peníze ukryl; smířil se s tím, že je hned tak do oběhu nedá.
Za nějaký čas mu přišlo předvolání k soudu.
Soud podrobně probral důkazy, týkající se Vojnara, který byl obžalován z vraždy strýce ve spolupachatelství (kterou nepřiznal a vše sváděl na mrtvého komplice) a následné vraždy svého komplice.
Toho měl zavraždit, kvůli podezření z přisvojení si lupu, ale chabě se obhajoval tím, že byl komplicem napaden, tudíž, že se jenom bránil.
Po jednání, jehož verdikt není až tak důležitý, neboť se státní zástupce i obžalovaný odvolali, čekal na chodbě soudu na svědka Hlaváčka komisař Preclík.
„Tak to bychom měli, ale víte pane inženýre, že stejně mně tam něco nehraje.“
V Hlaváčkovi hrklo, ale vzápětí si uvědomil, že kdyby něco…, tak by to tak dlouho nenechal… – nic nemá, ale nemůžu jen koukat, musím něco říct:
„To že se nenašel celý ten lup?“
„Nejen to, pane inženýre. To, že vás pachatelé chtěli vlákat do penzionu, aby podezření z vloupání alespoň v začátku padlo na vás, svědčí o jejich schopnosti improvizace.
Vidina peněz zatemní mozek“ – a významně se podíval na Hlaváčka, který ale nehnul brvou a tak pokračoval:
„Vojnar i teď u soudu pořád tvrdí, že Slezáček se doposledka bránil nařčení ze zcizení lupu; a protože mu Vojnar nevěřil, tak prý ho Slezáček napadl.
I přesto Vojnarovi zřejmě tuto vraždu dokážou; ale všechno mohlo být i jinak…
Tak třeba i ten Vojnar… ale u něj se nic nenašlo – klidně i ještě někdo jiný – ale když nejsou důkazy…“
„Hm… jasně,“ odtušil Hlaváček.
„Takových drobností je ale víc – ale jsou to jen hypotézy… náhoda, třeba náhoda…“
Hlaváček se udiveně podíval na komisaře, který pokračoval:
„Týden před vaším příchodem z Vísky odjela jistá ing. Hlaváčková s milionářem Obrtlíkem, kterého alespoň dle jména znáte, že?
„Ano, od té doby, co mu manželka začala dělat ekonomickou poradkyni…,“ a aby zakryl mírné rozpaky, dodal: „Mně tenkrát řekla, že jede na jakési týdenní školení na Vysočině!“
„No a teď se člověk dozví –“ jako by se při těch slovech zhrzený manžel více zamyslel…
„Ne, pane inženýre, jak vidíte, opravdu nebyla, ale zato pomohla panu Obrtlíkovi koupit a zaknihovat penzion Návrší, pozemky okolo – i s tím lomem!“
„Konec konců, její výpověď se při jednání četla.“
„A vy jste inženýre?“
„Nějaký vztah jsem tušil, ale o tomhle jsem nevěděl; nešpehoval jsem ji… a ono to bude určitě lepší, když se v klidu rozejdeme… už to je v chodu.
Faktem je, že jí vždycky přitahovali šarmantní intelektuálové a najednou dojde k tak radikálně změně! To musí mít opravdu pádné důvody – ekonomické.“
„Vlastně jsem ten rozchod očekával…, ale kvůli jinému kalibru – ne že to bude s takovou maloměšťáckou měchuřinou“.
„Tak jste se dočkal, ale sám dobře víte, že když má ta měchuřina stejně velký objem peněz, tak…“ trochu jízlivě dodal, ale již nedořekl komisař.
„To jsou tedy opravdu záhady!“ jen tak plácnul podvedený manžel, aby řeč nestála.
„Jsou inženýre, a některé asi jako záhady i zůstanou… no hlavně, abyste měl něco do začátku; ale to vy asi máte!“
„Podle toho co vím,“ (Hlaváčkovi pořádně zatrnulo) ale komisař pokračoval: „tak vás inženýre ženuška oškube jak posvícenskou husu, budoucí paní Obrtlíková!“
„Určitě se na to chystá, to vím pane komisaři!“
Už zas klidný Hlaváček rozvažoval:
To nebude tak horký, pomyslel si. Ty prachy se vlastně vrátily… řekněme do širší rodiny!
A není to žádnejch 2,80 Kč!
I když dneska ani milion už není zas tak velkej peníz, ale holej zadek určitě nemám…
Komisař zastrčil ruce do kalhot obleku a napůl se pootočil k odchodu:
„Tak na shledanou, pane inženýre!“
„I vy se mějte hezky pane komisaři!“ Rychle opětoval jeho přání a dodal: „A zřejmě zas u odvolacího soudu na viděnou!“
„Zřejmě“, pravil odcházející komisař, aniž se otočil…