Zasedl jsem u rehabilitačního lékaře a hned jsem zalovil v tašce, abych mu podal výsledkovou listinu dovedností své chromé ruky.
Podávám dokument z EMG lékaři a na první pohled vidím, že čekal ještě něco jiného.
V tu chvíli se mně vybavil příběh starý téměř půl století.
Tehdy byly populární dálkové pochody na 50 a 100 km, limitované 12, resp.24 hodinami.

Z jednoho z nich, tehdy velmi známé Mladkovské 100, jsem se vrátil po necelých 15 hodinách chůze a poklusu; dalších téměř 100 km mě čekalo ve vlaku - navíc i čekání při dvojím přestupování.

Doma před půlnocí mě uvítala ustaraná matka tím, že otci je velmi zle.
Telefon v nejbližším okolí neměl nikdo; jediné co mně zbývalo, bylo dát ruce na bradavky – žel na svoje a utíkat do 1,5 km vzdálené textilky.

Za normálních okolností by to byla hračka.
Jenže já s bídou a křečemi v lýtkách jsem se doplazil z nádraží domů a těšil se na polohu vleže.
Ale veškerá přání a představy šly stranou.

Že nejlépe kyselinu mléčnou rozkládá alkohol, to jsem tehdy věděl i z praxe, což rodiče nevěděli, že já vím.
Sice jsem pro odbourání oné kyseliny učinil již dost cestou při přestupování, ale ozdravná kůra nějak rychle přestala účinkovat.

„Když je to tak,“ pravil jsem a sáhl po rumu - v naší domácnosti určeného pouze do pečiva.
Než matka stačila cokoli říci, odpil jsem z láhve porci jako zkušený námořník.
Její vyvalené oči jsem vnímal jen letmo.

Rozbíhat ztuhlé nohy není moc příjemné, ale alkohol je mocný pán, v mladém organismu rychle účinkující.
Z chůze jsem záhy přešel v běh a z vrátnice textilky zavolal pohotovost, sídlící v okresním městě.

Chvilka stání a na zpáteční běh, ba ani chůzi to nevypadalo. Spíše jsem se sunul jak Napoleonovi vojáci z Ruska.
Domů jsem přesto přišel o chvíli dříve, než zazvonil pohotovostní lékař.

„Jak bychom vypadali, kdybys na doktora dejchnul,“ pravila matka a šla lékaři otevřít.
Ještě se otočila : „A ty se někam spakuj do kouta, táhne to z tebe jako naproti z putyky!“

Zalezl jsem do kouta a po chvilce matka přivedla lékaře, kterého zavedla do ložnice a pak se vrátila do kuchyně, kde se začala přehrabovat v šuplíku stolu, v němž měla uložené peníze a běžné doklady.
Po chvíli vytáhla obálku a řekla mně: „Dej to doktorovi až půjde pryč, já to dávat neumím.“
„Ale já nemůžu, co by tomu řekl, až bych na něho promluvil!?“

Tichou debatu přerušil lékařův příchod; zeptal se mě, zda a odkud jsem telefonoval, napsal pár receptů a matce s obálkou v kapse zástěry nezbylo, než ji přemístit do kapsy pláště odcházejícího lékaře.
Jeho pohled tenkrát říkal: „Aspoň vědí, co se sluší.“

Když se matka vrátila, její cesta nevedla k marodovi, kterého jsem se snažil povzbuzovat, ale ke kuchyňskému stolu.
Začala se opět přehrabovat v již zmíněné zásuvce.

Po důkladné prověrce šuplete celá bledá přišla do pokoje: „Já mu dala místo peněz obálku s potvrzením o zapůjčení malířské štětky z fabriky a měla jsem tam i výplatní pásku!“
Já se rozchechtal a otec slabým hlasem pronesl „Aspoň uvidí, že nemáme z čeho dávat.“

Od předání nezvyklého všimného uplynulo pár roků; byl jsem půl roku ženatý a tehdy začal marodit tchán.
Na jeho žádost jsem šel k lékaři pro recepty.
Důležitost jednání zvýraznila láhev tehdy běžně nedostupného španělského vína, které tchán od někoho dostal. Asi bylo putovní.

Jméno lékaře mně nic neříkalo; v té době jsem znal jen nejbližší sousedy.
Pouze jsem se zaměřil na řádné vyřízení tchánova požadavku.

V čekárně jsem se ani pořádně neusadil a již jsem byl zván do ordinace.
Tam již to tak rychle nešlo. Stal jsem se nechtěným posluchačem úvah o chystané lékařově dovolené v Egyptě.
Po chvíli, když si lékař se sestrou vše ujasnili, obrátil se na mě: „A co vy jako?“

Nepředstavil jsem se jménem, pouze vztahem k marodovi, sdělil mu účel své návštěvy a podal mu zabalenou láhev.
Ten pohled odněkud znám, povídám si v duchu, ale pořád jsem nemohl přijít na to, odkud.
Lékař zatím spokojeně odložil láhev tehdy velmi vzácného moku.

„To není problém, recepty napíšeme“...
„Víte, já na nějaké všimné nejsem, ale pokud to je projev přátelství, tak není slušné dar odmítnout.“
Později jsem se dověděl, že za flašku ( ale nejlépe za peníze ), napíše cokoli.

„Nojo, nojo, no; ale víte, co se mně jednou stalo?“ Zamyslel se a dodal: „Ani nevím, proč mě to napadlo…“
Po krátké pauze se rozhovořil:
„Je to už pár let, mně jedna bába strčila do kapsy obálku.“
„Já jak říkám, já na tohle nejsem, tak jsem to nějak ani nevnímal a až na pohotovosti mně vypadla z pláště.
A ono se na mně vyvalilo potvrzení o vypůjčený malířský štětce a její vejplatní páska!“
Rukou si přejel obličej a pokračoval „Eště že to byla jen ta vejplatní!“

Hrklo ve mně jako v pendlovkách, ale asi jsem navenek zachoval klidnou tvář.
Lékař za chvíli pokračoval:
„Už vím, proč mě to napadlo.“ „Jo už vím - měla syna…já mám na obličeje paměť. Ten váš obličej, jako byste tam tenkrát byl vy.“
Snažil jsem se dělat překvapeného.

Chvíli se na židli ošíval, mnul si čelo: „Jenže; ne, to vy být nemůžete; ten její syn byl zřejmě postižený - asi měl jednu nohu kratší.“
„A tak nějak huhňal… ani toho rozumu asi moc nepobral.“ „To se mně jen tak vybavilo – ale jistá podoba by tu byla!“

Podíval se mně do očí, pak stočil zrak na stůl, podepsal recepty a jakoby téměř nezúčastněně se zeptal: „A odkaď jste se k nám přiženil?“
„Z Hradce“ pravil jsem rádoby klidně, neboť jsem tam před svatbou pracoval.
„Nojo, to jen mně tak blesklo hlavou.“
Po chvíli mlčení dodal: „Tohle se stalo v  Kostelci, tak to vy skutečně nemůžete být“ a podal mně recepty.

Když jsem se vrátil domů, hlásila manželka: „O víkend máme postaráno, jedeme do Kostelce, vaši se stěhují! Dostali garsonku v novostavbě!“

„To nějak s kamarády zvládneme“ a polohlasem, spíše pro sebe dodávám: „A rodiče k tomu nepustím.“
Na její tázavý pohled nepřítomně dodávám: „Abychom nemuseli volat pohotovost.“