Když jsem rehabilitačnímu lékaři podal pouze výsledek vyšetření, původní údiv vystřídal mírně kalný pohled s jasným vzkazem: „budeš mít, cos chtěl.“

Podrbal se na červeném nose a rozklepanou rukou sáhl do kapsy pláště, který spíše připomínal plášť pana domácího, v mých dětských a dorosteneckých letech vedoucího prodejny Maso – uzeniny.
On však nosil tužku za uchem, kdežto pan rehabilitační v kapse; po chvíli ji našel, a třesoucí rukou na doporučení napsal 5x. Mávl volnou rukou jako „za víc nestojíš“ a odšoural se do své kanceláře.
Sestra pak jen dodala hlasem vichřice: „Támhle si sedněte a počkejte, až vás sestra zavolá!“
Ve vzpomínce ze základní vojenské služby se mně vybavili jen asi 2 zupáci, kteří by to dokázali stejně vojácky.
Sedl jsem si na určené místo a čekal. Slovy pětadvacet minut se nic nedělo, pouze tam z reproduktoru vřeštěla kolotočová muzika.
Pak kolem prošla jakási důchodkyně v mundůru zdravotní sestry a zmizela v jedněch z mnoha dveří.
Za chvíli se otevřely úplně jiné dveře a ta sestra důchodkyně cosi špitla, pak to špitnutí opakovala a když nikdo nereagoval, zařvala Tómáášééék!
Když jsem vstoupil do jakési provizorní kanceláře, tvářila se, jakoby celé oddělení sponzorovala; na termínech elektroléčby jsme se dohodli až po menších tahanicích.
Velké naděje stran úspěšné léčby jsem si nedělal – tedy spíše žádné.

Ve stanovený den a pět minut před stanovenou hodinou jsem došel do sklepního, rehabilitačního prostoru a jen tak kolem mě prolétla myšlenka, že určení místa je asi dáno potřebou utlumit kvílení pacientů.
Pak jsem se vnitřně okřikl, jak se taková blbost vůbec zrodila; kdybych věděl, jak blízko jsem byl pravdě!

Že se přímo na rehabilitačním pracovišti musí člověk přezout, to dá rozum. Ovšem návleky s vytahanými gumičkami a dírami o velikosti ok běžné rybářské sítě se na botách neudržely. Tak tedy do ponožek!
Po pár krocích několik zadřených kamínků do tkaniny mě upozornilo na poskytovanou službu navíc – masáže chodidel.

Jedna sestra padesátnice mne zatáhla do kamrlíku, kde byla 3 lůžka, sestavená do podkovy. „Támhle si sedněte!“
Sedl jsem na postel a zcela si potvrdil, že celý ten suterén je skanzen sociku. Lidsky i přístrojově.
Přístroj, k němuž se mě snažila připojit, pamatoval ještě Plojhara (pro později narozené – ministrem zdravotnictví od 2/48 do druhé poloviny 60.let).
Třeba bude ještě fungovat, snažil jsem si pro sebe omluvit vlastní neprozíravost při volbě rehabilitačního pracoviště.
Jenomže fakta hovořila jasně; vlastní blbost se omluvit nedá, i když ono pracoviště je jednoznačně nejbližší mému trvalému bydlišti.

Žel, předchozí zkušenost jsem nevzal v úvahu; lenost zvítězila.
On se totiž ještě nedávno o dvě poschodí výše provozoval přístroj (EKG), z něhož tenkrát nevycházely známé křivky, pouze volná grafika; škoda, že jsem si to uvědomil pozdě.
Především kvůli té grafice…
Byl však jen o něco málo mladší než ty, na něž jsem hleděl s úctou k historii.

Seděl jsem na posteli a díval se, jak se sestra snaží rozplést ty všechny kabely, vedoucí k umakartové bedýnce s bakelitovými ovládacími prvky. Obdobný výkvět techniky se povaloval u zbylých dvou lůžek.

Po nějaké té minutě, přes veškerá má upozornění o místech elektroléčby potřebných, se podařilo sestře správné elektrody připlácnout na nesprávná místa. Jakýkoli odpor jsem už „zabalil“; neměl jsem ten správný den na obranu svých občanských práv.

Pak sestra zapnula přístroj, ale já nic necítil; k ní, ani z elektrod.
Pak se ještě chvíli bezvýsledně vrtala v přístroji jak bezdomovec v bolavé noze a řekla: „takhle to nechte a na nic nesahejte!“
Jalově jsem tam nechtěl trávit čas a tak jsem si přidával a přidával, až jsem cítil malé záškuby pod starobylým zakončením kabelů.

Mezi tím na protější lůžko dorazil jakýsi študák, který si stěžoval na stejný problém; ani jeho zpětná vazba nebyla vyslyšena a tak záhy usnul bez stimulujících signálů.

Z letargie nás zanedlouho probrala jedna hezká dáma středních let, která si přišla léčit pozůstatky dopravní nehody.

Všechno probíhalo skoro stejně jako u mne a študáka – přístroj nezabíral.
Rázná sestra to vzala zkrátka…
Už toho bylo na ni na jednom pokoji příliš. Otočila bakelitem…

Dáma zařvala a vylítla do nezvyklé výšky stejně, jako kdysi moje žena, když na Lipardských ostrovech chtěla v moři využít vyvěrajících teplých pramenů. Sedla do vlny, přicházející z moře; v tu dobu však byl odliv.
Nyní podruhé v životě jsem viděl ze sedu a napjatých nohou se odpíchnout téměř do půlmetrové výšky. O zvukových efektech nemluvě.
Manželka na bolavá místa dostala mast, rehabilitující žena parafinový zábal; asi jako prémii za sportovní výkon.

Jakmile mně vypršel stanovený rehabilitační čas, přiběhla zdravotnice. Hned mně vynadala, že jsem si přidal grády.
Pak, aniž by vypnula přístroj, hrábla po kabelech; určitě původních.

Její řev si nezadal s předchozím řevem rehabilitující dámy - ale kam se na sestřičku hrabala baletní choreografie ND!

Tehdy jsem pochopil, proč se této proceduře říká elektrogymnastika.