Byla jsem v lese a kochala se.
Tekl tam potok s průzračnou vodou a u brodu stál vysoký statný buk. Nemohla jsem z něj spustit oči. Působil na mě jak statný, odvážný a zdravý chlap v nejlepších letech.
Začala jsem si s ním povídat. Ale měla jsem sebou syna, který „otravoval“ a něco mi nutně chtěl sdělovat. Nenechal mě „navázat spojení“. Okřikla jsem ho slušně a řekla, ať mi dá pět minut čas a courá se zatím okolo po lese.

Prostě jsem měla potřebu s tím stromem si popovídat.

Zblblá chytrými řečmi o energii stromů a práci s ní už jsem se hnala ho „omakávat“, když v tom mi najednou svitlo.
Už jsem se taky chytla. Celou dobu o tom povídám, jak má být každý sebou a jednat dle svého pocitu a už mě dostali.
Zarazila jsem se, v duchu sama sobě zasmála a stoupla jsem si podle sebe na místo, které mi pro „rozhovor“ s bukem přišlo dobré. Zadívala jsem se do jeho srdce a chtěla ho žádat o sílu.
A vtom opět trk. Vždyť já zase už jen něco chci, už zas jen využívám, zase jsem přišla cucat. A to jsem nic takového neměla v plánu.

Původně jsem šla jen okolo a on mě udivil, překvapil svou silou a vyrovnaností, tím jak tak tam stál a jak působil. A jen jsem měla pocit, že tu mám chvíli zůstat. Tak co se mi to automaticky hrne za šablony a asociace a postupy „sosáků“. UF:

Vždyť já mu chci jen říct jak je krásnej a statnej a sám sebou a jak jsem ráda, že tu v lese stojí, a že jsem ho potkala, a že mě oslovil. Jak z něj cítím sílu a zdraví a jak ho obdivuji a jak je krásné, že on je a já jsem a…….a stačí otevřít srdce.....
Cítila jsem lásku. Takovou lásku, co jí říkám pravá. Cítíte propojení sebe a stromu, stromu a lesa, sebe a nebe a stromu a nebe. Vhrnou se vám slzy do očí a vy cítíte, že moc víc už není a nebo jinak, že je zrovna vše.

A je to tady v místním českém lese, bez nějakých cizojazyčných prologů a plýtvání za cestu letadlem. Žádné složité postupy nádechů a výdechů, moudrosti o čarách a hadí síle atd. Žádné „vysilující“hledání svatých míst ve světě, kde máte najít něco víc. Dlouholeté studium knih a cviků.
Stačí jen vnímat a děkovat za to, co tu kolem nás je. Stačí jen otevřít srdce a být rád za přítomnost stromů a květů a skal a řek a potoků. Vážit si jich a projevovat jim úctu a vděk. Příroda kolem je to nejdražší co máme.

Škoda, že hledáme složitosti tam, kde nejsou. Škoda, že chceme být „moudřejšími a chytřejšími“a prostota nám přijde málo. Škoda, že podléháme tlaku okolo i když se nám to nezdá.
Měla jsem za to, že kdo není snob, toho se to netýká. I mé ego bylo ( a zřejmě v něčem dalším ještě je) zbytnělé a nafouklé. Hezky mi došlo, jak to člověka ovlivní a jak si může přestat věřit. Jak se to někam do podvědomí usadí a skoro si toho nevšimnete.

Proto prosím buďte sami sebou. Nesnažte se být IN. Nesnažte si stavět osobnost na podivných slovech a činech, které obyčejný smrtelník nechápe. Pevně věřím tomu, že to všichni myslí dobře, ale myslet někdy znamená…..znáte staré české přísloví.
Prosím obdivujte prostotu a obyčejnost a pusťte si přírodu do srdce a duše a klidně i po celé páteři, chcete-li. Ale važte si jí a dávejte jí lásku a pomáhejte jí, pokaždé, když to bude ve vašich silách.

PS: Po deseti minutách jsem pozdravila strom, popřála mu dlouhé roky a vzpomněla si na syna. Můj původně roztěkaný dys…dys…dys stál opodál opřený zády o kmen dvojitého, mladšího buku a spokojeně se uculoval. Napůl nevnímal a nikam nepospíchal. Tvářil se opravdu velmi spokojeně a vyrovnaně. Tomu říkám „cílená meditace“.