Ranní poezie se smrskla
(nech mne ještě chvíli spát)
na chvíle od dopisu k dopisu
pár kytarovek, ne nejsou jejich
to jen ona rozhodla
že je spojí s tím pitomým prohlížením
prázdné schránky

na psaní odpovědi, čekání
(ne, opravdu s tebou teď nevstanu)
nenávidí tu zkratku a formálnost
který čas se hodí nejvíc?

Každý, kdo tvrdí, že cit a rozum nejdou dohromady, prý
nic neví. A když tomu věří, vlastně taky ne
(jasně, že jsem v pořádku, jako vždy)
a všichni jsou nakonec jiní, než si pamatujeme
co když bude horší i ona
než opilá, zpocená, znuděná, ospalá
zklamání bývá kurva

také nebývala tolik spontánní
(počkej, dám si trochu vodky)
ale mnohem víc
i když nikdy s tak snesitelnou lehkostí
co se bude tvářit až do poslední minuty
nerozvážně

přesto, že jde o vše