Pozorovala ho, sedíc na jedné z těch zchátralých pavlačí, které lemovaly atriový dvůr starého domu.
Ještě před půl rokem se tu po nich honilo hejno snědých děcek a jejich křik se odrážel od oprýskaných zdí. Ale jednoho dne přijely stěhovací vozy a za ohlušujícího kraválu a povykování odvezly děti i jejich rodiče neznámo kam. Dům zmlknul a schoulil se do sebe jako zvíře při zimním spánku. V letargickém bezčasí, které měla ukončit až demoliční četa, zvolna míjely dny a týdny. A tehdy sem přišla ona.

Nevadila jí prázdnota opuštěných bytů, po jejichž stěnách se neodvratně rozlézaly prstíky plísně, neděsilo ji ticho, které jen občas narušil svým hlasem zatoulaný vrabec. Milovala samotu a užívala si jí. Dokud se tu neobjevil on.
Vetřelec.

S nevolí sledovala, jak vleče do sklepní špeluňky, která za svých lepších časů bývala prádelnou, starou flekatou matraci, plechový kbelík a další předměty, o jejichž účelu se mohla jen dohadovat. Byla zpola ukryta za sloupkem kdysi honosného zábradlí, takže ji nemohl vidět, zatímco ona, bez ohledu na padající soumrak, rozeznávala každý detail jeho obličeje. Nakonec zajistil dveře petlicí a zbrusu novým visacím zámkem a opustil dům. Tušila však , že se vrátí.

Pak se snesla tma, teplá a hustá jako rozpuštěná čokoláda, a milosrdně zakryla všechny rány, které domu uštědřil čas.
A on se skutečně vrátil.
Balík, který nesl v náručí, nebyl těžký ani objemný a on s ním zacházel takřka něžně, když jej položil na zem, aby mohl odemknout ty dveře. Jenže výraz, který měl přitom ve tváři, nevěstil nic dobrého. Stačil jí jediný pohled, aby pochopila.
Ale nemohla s tím nic dělat.
Byla to koneckonců jen obyčejná kočka.



Radim Žáček přestřihl ozdobnou stužku a s obavami nahlédl do velké krabice. Popravdě řečeno, příliš nevěřil, že by její obsah přežil bez úhony srážky s Dočekalovic dvojčaty.
Řítili se jako obvykle ozlomkrk po schodech dolů a postupně do Radima vrazili, napřed Kája - „Brej den!“, a když uhnul na stranu, tak i Pája - „Sorry!“
Než se stačil nadechnout, aby jim vynadal, zmizeli oba dole.
„Sorry, vole!“ dopověděl Radim nevyřčené a v duchu se modlil, aby ten double touch neproměnil narozeninový dort v hromádku piškotové drtě.
Dort si kupodivu podržel původní tvar, jen marcipánová růžička na jeho vršku vrávorala jako boxer po úderu na solar. Nic,co by nespravilo jemné drbnutí prstem. Radim ho opatrně přendal na kulatý tác a postavil doprostřed stolu. Zálibně jej ze všech stran obhlédl, jakoby ten dvoupatrový skvost byl jeho vlastním dílem a ne výtvorem paní Boučkové z cukrárny na náměstí, kradmo nabral ukazováčkem trochu krému a požitkářsky jej slízl.

„Jestlipak chutná tak dobře, jak vypadá?“
Tu otázku nemohl ignorovat, třebaže zazněla jen v jeho hlavě.
„To ano,“ stočil pohled ke stěně, na níž visel portrét v jednoduchém rámu. „Ale těm tvým dortům nesahá ani po kotníky. Těm se nevyrovná nic… už nikdy.“
Kdesi hluboko ucítil cuknutí v jizvě, která stále ještě nebyla zhojená.
Odpovědí mu byl sotva slyšitelný povzdech, tak tichý, že mohl být klidně dílem jeho vlastní fantazie.

Tvář na plátně patřila Radimově ženě Majce. Lemovaly ji dlouhé tmavé vlasy a zadumaný pohled oříškových očí jí dodával výrazu Madony. Ale na dně těch očí, viditelné jen dobrému pozorovateli, probleskovaly jiskřičky smíchu. Taková skutečně byla – nevyzpytatelná, neklidně střídající úsměv s melancholií, jakoby se nemohla rozhodnout, co jí sluší víc. Měla stovky podob a on miloval každou z nich.
Radim býval dřív vášnivým fotografem (vlastně ještě nedávno, před třemi lety, ale jemu to připadalo jako celá věčnost) a Majčiných fotek měl plné šuplíky, ale tehdy svěřil svou životní lásku do rukou spolužáka ze základky, z něhož se mezitím vyklubal docela úspěšný malíř.
Byl totiž přesvědčen, že žádná fotografie, jakkoliv dokonalá, nemůže ve zlomku vteřiny, který má k dispozici, zachytit víc než pouhý odraz skutečnosti. Je jako odlesk na vodní hladině, jenž neprozradí, co se skrývá pod ní. Jen hodiny, dny a někdy i týdny trpělivé práce dokážou do nesčetných tahů štětce vtisknout duši člověka, ten imaginární třetí rozměr, který na obyčejné fotce chybí. Karlu Škodákovi se podařilo dokonale.

A třebaže portrét měl být dárkem k manželčiným třicetinám, ve skutečnosti ho dal Radim sám sobě. Takto si ji bude pamatovat navždy.
Ne tu průsvitnou křehkou skořápku, ve kterou se proměnilo její tělo, paže rozpíchané od infuzí a bezkrevný obličej, ze kterého horečně planuly oči. Vzala mu ji rakovina, tím nejbolestněji možným způsobem a část Radimova já zemřela spolu s ní.

Ale ta zbývající musela zůstat naživu.
Aby mohla vysvětlit dvanáctiletému klukovi, proč už nemá mámu, když ji mají všichni kolem, dokonce i ta pitomá slabikářová Ema. Aby mohla toho kluka vést aspoň za jednu ruku, když ta druhá hmatala jen do prázdna.
Občas se vedli navzájem, otec a syn, po mostě tenčím než vlas, a navzájem hlídali své kroky. Byla to cesta zdánlivě bez konce, ale dnes, po třech letech, už zase stáli na pevné zemi. Zoufalství se proměnilo ve smutek, jenž svinutý do klubíčka spočíval kdesi hluboko a jen občas dal o sobě vědět tupou bolestí. Jako třeba teď.

„Ten dort je pro Milana. Má dnes narozeniny, víš?“
Jak by nevěděla!
Když se před patnácti lety jejich syn narodil, byla to pro ni nejdelší noc v životě, jak se mu svěřila, když pak spolu stáli nad postýlkou, v níž vrnělo novorozeně.
Jak dávno se to teď zdálo!
Mezitím z růžového miminka vyrostl kluk, samá ruka, samá noha, snad jen o něco zamlklejší než jeho vrstevníci a občas se uzamykající ve svém vlastním světě, do něhož nepouštěl nikoho, dokonce ani Radima ne.

„A tohle jsem mu koupil,“ pokračoval Radim ve své samomluvě. „Myslíš, že se mu to bude líbit?“
Vytáhl ze skříně pečlivě ukrytý balíček. Uvnitř byl digitální fotoaparát.
Tuhle vášeň – lapat prchavé okamžiky do pasti ze světla a stříbrné emulze – po něm Milan zdědil. Nesměl by však být dítětem své doby, aby zůstal napořád jen u analogového přístroje, když digitální technologie útočily ze všech stran. Možnost upravovat a měnit zachycené a vytvářet tak vlastně zcela novou realitu byla vzrušující i pro Radima, natož pro Milana, kterému se komunikace s počítačem, stejně jako většině – náctiletých, stala druhou přirozeností.

Všechno bylo připraveno.
Za čtvrt hodiny se Milan vrátí ze školy a můžou začít oslavovat. A pak spolu vyrazí ven, vyzkoušet ten zázrak techniky. Radim si kvůli tomu vyvzdoroval na šéfovi den dovolené, přestože měl pracovní stůl zavalený nedokončenými hlášeními.
Do synova příchodu si ještě stihne pohodlně vypít kafe. Od rána měl teprve jedno. Jak obsah kofeinu v jeho krvi klesal, začínal se cítit nesvůj.
Ve chvíli, kdy konvici překapávače začala plnit vonící tekutina, se ozval mobil. Radim navyklým pohybem sáhl do kapsy, ale když zahlédl jméno kolegy Rychnovského, zase jej vrátil zpátky.
Dneska ne, Pepo, dnes mám dovolenou. Ať je to, co chce, počká to… anebo s tím otravuj někoho jiného.

Nachystal si svůj oblíbený půllitrový puclák (menší velikost zásadně neuznával) a na jeho dno vhodil pět kostek cukru. Lačně vdechoval kávové aroma a v duchu pobízel tu pitomou mašinku, aby si pospíšila, než dostane doopravdy absťák
Dneska si svou kávu vypije v klidu a ne v poklusu mezi výjezdy, šéfovou kanceláři a telefonováním.
Apropó… telefon. Pořád vyzváněl.
Zatracenej Josef, nedá pokoj a nedá!
Nakonec Radim ten hovor vzal.
Když vyslechl první dvě věty, zbledl.
„Do prdele práce!“



Óda na radost zazněla potřetí během posledních dvou minut. Pokud si nechtěl koledovat o průšvih, už to dál nemohl přehlížet. S úšklebkem vylovil telefon z hromady zmuchlaného šatstva na sedadle spolujezdce.
Toho blbce, co vymyslel mobil, by měli pověsit za koule do průvanu. Kromě nesporných kladů má ten plastovej neřád jedno velký mínus – každej vás může furtumfurt kontrolovat, ve dne i v noci. Teda každej ne – kromě šéfa.
Kvůli dusné atmosféře, která se z šéfovy kanceláře do zbytku firmy šířila trvale a neochvějně jako otravný plyn, odešel před půl rokem dělat dealera. Bláhově se domníval, že když odtamtud vypadne, stane se pánem svého času.
Odjet v pondělí, vrátit se v sobotu, rozvézt objednané zboží, občas z dobré vůle ulovit nového zákazníka, ale hlavně uniknout těm nablblejm kecům o správném využívání pracovní doby. Že si dokonale naběhl, pochopil ve chvíli, kdy mu šéf strčil do ruky přesný harmonogram cesty a stříbrné „véčko“ se slovy :
„Pravidlo číslo jedna: Služební mobil se NIKDY nevypíná!“
Zkusil to dvakrát a dvakrát kvůli tomu přišel o prémie.
Výpověď dát nechtěl, takže rezignoval a se skřípěním zubů naslouchal několikrát denně melodii, zmrzačené jednoduchým reproduktorem. Začínal Beethovena nenávidět.