Dopřával si aspoň malou satisfakci tím, že nechával mobil zvonit hodně dlouho, než se ohlásil.
„Tak co, jak to jde? Kde právě jsi?“
Pořád stejné fráze. Byly časy, kdy mu z toho naskakovala kopřivka, ale teď jen znuděně mrkl na harmonogram přicvaknutý na palubní desce a zarecitoval jeho obsah:
„Právě vyjíždím z Třebíče. Ty tři obchody v Brně stihnu ještě do zavírací a ráno vyrážím přes Kroměříž na Zlín.“
Znova se ušklíbl.
Jako by ho viděl před sebou, toho kreténa, jak si ostře ořezanou tužkou odškrtává příslušné kolonky v itineráři, podrobnějším, než program státní návštěvy amerického prezidenta. Div, že nebyl rozepsaný po minutách. Co ten blb mohl vědět o provozu na dálnici, o zácpách a objížďkách, o úmorném vedru v kabině, které donutilo člověka na hodinu zastavit, pokud nechtěl kvůli mikrospánku skončit na svodidlech? Hlavně, když všecko klapalo tak, jak to on u svého šéfovského stolu vymyslel. Tak proč mu tu iluzi neponechat?
Co na tom, že za oknem bílé dodávky se právě mihnul nápis EXIT PROSTĚJOV-JIH 1000 m?
Hlavně , že se vlk nažere a koza zůstane celá. A co víc – dnes v noci si zase trochu užije.
Už bylo na čase. Po bezmála měsíčním půstu mu to už začínalo chybět.



Tak to mu teda ještě chybělo! Proč zrovna dnes?
Špatně položená otázka. Proč vůbec? Proč to dělá? Co nutí jednu lidskou bytost dopouštět se takových hrůz na jiné?

Řekl, že hned přijede, ale nejel.
Nemohl.
Seděl na židli, tupě civěl na čokoládový dort a v hlavě mu jako z poškrábané desky zněla pořád dokola Rychnovského slova:
„Průser, Radime. A velkej. Pohřešuje se tříletá Kamila Vosecká. Zmizela asi před půl hodinou z dětského hřiště na sídlišti Lipka během doby, kdy si její matka odskočila domů pro zapomenutou peněženku. Přísahá, že nebyla pryč dýl než pět minut Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Jako obvykle... Vypadá to na stejnej modus operandi. Bohužel.“

Sakra, PROČ?
Telefon pípl znovu.
„Ještě adresu - Kameníčkova 15, druhé patro. Čekáme na tebe. A hoď sebou. Matka začíná hysterčit a Matásek odsud právě vyhodil maníka, co bydlí ve vedlejším vchodě a občas píše do Blesku. Představ si, že s ní chtěl dělat rozhovor! Co nevidět to vyčmuchají i ostatní pisálci a začnou se sem stahovat jako hyeny.“
„Rozumím, jedu.“
Radim ztěžka vstal, automaticky vypnul kávovar a sundal z háčku klíče od auta. Na Majčin portrét už nepohlédl.

Tolik si přál, aby už nikdy nemusel vyslechnout podobnou zprávu, ale jak se zdálo, to přání si bude muset splnit sám. A fofrem, jinak ho média i veřejnost zlynčují rukou společnou a nerozdílnou.
Když se ztratí dítě, nejdříve se zalarmují příbuzní a sousedé, pak dobrovolní hasiči a policisté včetně psovodů, a když je třeba, i vojenský vrtulník s termovizí. Pak se obvykle případu chytnou média a nakonec dojde řada i na kriminalisty.
Jenže Radim, zástupce šéfa zdejší kriminálky, dobře věděl, jak málo stačí, aby se z pohřešovaného dítěte stalo dítě unesené anebo – v nejhorším případě – i dítě zavražděné.
A tohle bylo už třetí zmizení za posledních pět měsíců. Jen úplný naiva by neviděl souvislost. Není tedy divu, že tentokrát ho zavolali okamžitě, dokud ještě byla stopa teplá. Tedy, pokud vůbec nějaká byla. V předchozích případech se totiž nebylo čeho chytit, ani toho pověstného stébla ne.

Bože, dej, ať to dnes dopadne dobře, ať se ta malá najde o pár bloků dál, třebas i vyděšená a ubrečená, ale hlavně živá a zdravá! Jen ať to neskončí jako předtím! Potřetí bych to už nezvládl, hledět do očí zoufalým rodičům a žádat je, aby identifikovali to, co zbylo z jejich milovaného dítěte.
Protože při tom pohledu se odvraceli i ostřílení mazáci a ti méně okoralí se ještě po pár týdnech potýkali s nočními můrami.
Nejtěžší bylo udržet na uzdě emoce. Zohavené dětské tělíčko, pevně zamotané v igelitovém pytli, pohozené na odpočívadle u dálnice. Dvakrát totéž.
Všichni, bez ohledu na věk, dokonce i svobodní a dosud bezdětní kolegové, uvědomovali jediné: Mohla to být i moje dcera.
Prastará potřeba ochraňovat mláďata rázem vyplula na povrch a bez ohledu na konvence naplňovala mysl syrovým vztekem.
„ Až ho chytnem, nechte mě s ním pět minut o samotě. Přisámbohu, že ho zabiju vlastníma rukama. A klidně si to odsedím!“ uklouzlo v jednom z těch okamžiků Rychnovskému.
Ti, kdo jeho slova zaslechli, předstírali hluchotu, ale ve tvářích měli souhlas. Oko za oko, zub za zub.
Jenže – jakkoliv to bylo těžké – právě oni se nesměli stát samozvanými mstiteli. Měla-li mít spravedlnost nějakou váhu, nesměli zaměňovat právo s vendetou. Prozatím byli toho pokušení ušetřeni – po vrahovi dvou malých děvčátek jakoby se země slehla.

A teď se ztratilo další. Bylo jasné, že budou padat hlavy – o židli přijde přinejmenším šéf kriminálky a jeho zástupce. Ale na to Radim kašlal. Dřív, než ho odvolají, musí toho chlapa zastavit.
V této chvíli už mají městští strážnici bezpochyby v rukou Kamilčinu fotku a pročesávají ulice, zatímco Žáčkovi podřízení vyslýchají její matku a prověřují každý detail, který by se – byť jen vzdáleně – mohl jevit jako stopa.
Radim věděl, že odvedou svou práci dobře, a proto si cestou na sídliště dovolil ještě jednu krátkou zastávku.

I za slunečného odpoledne, jako bylo to dnešní, působil vnitřek kostela svatého Michala depresivně.
Ze všech stran se na člověka valila teatrální gesta a zrůzněné tváře barokních soch i dramatická temná mračna, která dominovala většině zdejších obrazů. Ani kazatelna z růžového mramoru nemohla do tohoto pochmurného interiéru vnést sebemenší záblesk jasu.
Na všem ležela jakási nepojmenovatelná tíha, která ohýbala i plamínky oltářních voskovic.
Proboha, jak tady může David vůbec existovat? Mít já takové „pracoviště“, po týdnu si hodím mašli.

Ovšem David Bočan byl úplně jiný případ.
Radim ho našel až v sakristii, skloněného nad matriční knihou. Podle zažloutlého papíru, inkoustu vybledlého až na samu hranici viditelnosti a kudrlinkově ozdobného písma nešlo zcela evidentně o tu, do které obvykle zapisoval nově přibyvší ovečku.
„Pořád pátráš po záhadách minulosti?“
David zvedl hlavu a jeho široký, úplňku podobný obličej se rozzářil ještě širším úsměvem.
Ten chlap žádné světlo v kostele nepotřebuje, to z něj samotného vyzařují sluneční paprsky, pomyslel si s trochou závisti Radim.
Není divu, že má při nedělním kázání pokaždé narváno. A taky umí číst v lidech, uvědomil si, neboť Davidův úsměv pojednou zhasl, jako když sfoukne svíci.

„Co se stalo?“ zeptal se kněz místo pozdravu.
„To nejhorší,“ zamumlal Radim a bez vyzvání se sesul na dřevěnou lavici u stěny.
„Další dítě? A je…?“
„Nevím, ještě jsme ho nenašli.“
„Pak musíme doufat. Pořád zbývá naděje,“ prohlásil David pevně. „ Budu se modlit…“
„…předtím ses taky modlil, ne?“ vpadl mu řeči Radim. „ A k čemu to bylo? Byly mrtvé, obě ty holky byly mrtvé… co mrtvé… byly rozkuchané jako králíci!“ hlas mu rozčilením přeskočil o oktávu výš.
David sklonil hlavu a pokřižoval se.
„Já vím.“
„Prd víš! Jestli ten tvůj šéf tam nahoře opravdu existuje, o čemž vážně pochybuju, tak proč to, sakra dovolí? Umučit děcko, které nikdy nikomu neublížilo! Ony umíraly dlouho, rozumíš, celé hodiny... jak se na to mohl dívat? To mi vysvětli…PROČ?“
Poslední slovo oblétlo sakristii a zaburácelo jako výstřel.
„To nevím. Nikdo nezná Boží záměry, tím míň já.“
„ Boží záměry? Vražda jako součást nějakého vyššího plánu, do kterého nemají pitomí smrtelníci co mluvit? Je mi z toho na blití!“
Oč víc zvyšoval jeho návštěvník hlas, o to tišeji kněz odpovídal.
„Máš právo na své pochybnosti. Všichni je občas máme. Já taky.“
„Kecy.“
Radim se náhle cítil prázdný, jakoby z něj tím křikem unikl poslední zbytek energie. A to měl celé vyšetřování teprve před sebou.

„Tys ale nepřišel kvůli teologickým disputacím, že?“ přerušil nastalé ticho David. „ Můžu ti – kromě modlitby – nějak konkrétně pomoct?“
„Pojď tam se mnou… prosím. Ta matka šílí, protože si uvědomuje, že její dceři hrozí to, čeho byly ještě nedávno plné noviny. Rychnovský k ní už sice zavolal policejního psychologa, ale já…“
…věřím tobě. Ne proto, že jsi můj bratranec, ale kvůli tomu, cos pro nás… pro mě… udělal, když umírala Majka. Byl bych tehdy přelil oceán cedníkem a převrátil svět naruby jako rukavici, kdyby to pomohlo, kdyby díky tomu zůstala naživu. Ale tys mi ukázal, jak se smířit s nevyhnutelným. Je v tobě něco… co paní Vosecká bude potřebovat víc než deset specialistů… jestli tu holku nenajdem živou, dodal Radim v duchu, ale byl si jist, že David jeho myšlenky zná.
Kněz přikývl.
„Jen si vezmu na sebe něco civilnějšího,“ ukázal na svou sutanu,
„ v některých lidech tenhle oděv může vyvolat nepříjemné asociace.“
„Děkuju. Počkám venku.“
Radim vylovil z kapsy mobil a naťukal esemesku Milanovi. David se objevil o chvíli později v šedém, perfektně padnoucím obleku a jen nenápadný kolárek u krku prozrazoval, že tenhle vysoký muž s laskavýma očima není obvyklým členem vyšetřovacího týmu.



Na první pohled se od nich nelišil.
Tytéž odrbané džíny, tričko počmárané křiklavými nápisy, které na něm viselo jako kůže na šarpejovi, a ve školním batohu stejně příšerná změť propisek, obalů od baget, sešitů a polorozpadlých učebnic. Salátové vydání de luxe, jak říkal otec.
Na druhý pohled tu jistý rozdíl byl.
Nepostával o přestávce s ostatními v zastrčeném koutě školního dvora, kde ani všetečné zraky pedagogů nemohly zahlédnout kouř z cigaret, ani s nimi nechodil po vyučování do non stop baru U kohouta, kde obsluha bez mrknutí nalila panáka i předškolákovi.
A nebylo to proto, že jeho táta byl z titulu své funkce osobou dostatečně známou i ve stotisícovém městě.
Milan prostě tyhle berličky, pomocí kterých se jeho spolužáci belhali k dospělosti, nepotřeboval.
Měl totiž svoje vlastní – nadupané písíčko, které ho díky internetu ve zlomku vteřiny přeneslo do kteréhokoliv koutu světa, dvakrát týdně judo v místní sokolovně a fotografování.
Víc nepotřeboval. Zatím.