Prázdná místnost,šero, jen zrcadlo a já
Vždy to tak bylo, vše co se stane, to stát se má.
Je to jako kniha,konec neznáš, i když už je dávno napsaný
A já tu utápím v samotě mý srdce láskou svázaný.

Řekni mi anděli, ty jenž vidím jenom já,
Je život jen trápení, nebo jak se to vlastně má?
Neposloucháš, neslyšíš, ty už neuvidíš přijít další den,
Tvá křídla dávno uvadla, jak jsem mohla být tak slepá jen?

Bylo to jako sen, plný barev, ale přesto teď už jen černo-bílý,
Zvadlé květy vzpomínek na dny, kdy jsme spolu byli.
Na křídlech snu jsme létali ve výšinách hudby boží,
Láska je nestálá jako domek z karet, který každý vánek složí.

Už je to tak dávno. Snad milion let, nebo možná víc
Slunce naděje zapadlo, zoufalství mě ovládá jen v matné záři svic.
Den za dnem, noc za nocí, a dveře navždy zavřené,
Sama, po tvém boku usínám, nevzbudím se, víc už ne….