Nezáleželo na tom , kterým směrem se pustí, ale sídliště zavrhl okamžitě. Jednak tu nebylo nic ke koukání a tudíž ani k focení, jednak měl těch omlácených králíkáren plné zuby.
Staré město nabízelo křivolaké uličky, které nahlédnuty okem objektivu vypadaly romanticky a záhadně. Bloumal tu už dobré tři hodiny a začínaly ho bolet nohy. Paměťová karta se utěšeně plnila, ale, protože si zapomněl doma tu náhradní, vypadalo to, že pro dnešek bude muset skončit. Došel beztak až na periferii, kde historické fasády nahradily prázdné tovární haly z počátku minulého století a oprýskané činžáky, které držely pohromadě jen silou vůle. V prolukách proháněl vítr desítky igelitových obalů, které se sem dostaly kdovíjak, a kopřivy, místy až metr vysoké, dodávaly těmto místům punc nefalšované civilizační džungle.
Milan se obrátil na zpáteční cestu. Ale ušel sotva pár kroků, když ji uviděl.

Seděla uprostřed chodníku, vznešená a nehybná jako starověká socha. Její srst v barvě písečných dun jasně zářila a stejně jako samotná poušť každým okamžikem měnila svůj odstín.
Trojúhelníkové hlavě s velkýma ušima dominovaly oči, podobné jantarovým korálkům, a vyčkávavě chlapce pozorovaly. Nemohl se mýlit, byla to ona.Takhle nevypadala žádná jiná kočka.

„Bastet! Číčo, poznáváš mě? Pojď sem!“
Nepohnula se ani o píď, jen špička ocasu, úhledně složeného kolem předních nohou, se lehce nadzdvihla a zachvěla. Poznala ho, dala mu to najevo tím typickým gestem, ale nepřišla.
Musel k ní – jako otrok ke své královně. Tohle přece dobře znal.

„Bastet! Proboha, mami, to přece není jméno pro kočku! Micka nebo tak, ale Bastet? Jak tě to napadlo?To na ni budeš volat Bastičko? Blbě to zní… a navíc ta kočka vypadá nějak divně.Tos ji vážně sebrala na ulici?“
Matka nasypala do misky hrst kočičích granulí, postavila ji na zem a usmála se: „Pojď, něco ti ukážu!“

Vytáhla z knihovny jakousi velice tlustou a nepochybně velice naučnou knihu o Egyptě a po chvilce listování mu ji strčila před obličej. Musel jí dát za pravdu – kočka zobrazená na nástěnné malbě vypadala jakoby z oka vypadla novému přírůstku do jejich rodiny.
„To je plemeno kočky, které chovali staří Egypťané. Měli velké sýpky plné obilí, takže si dokážeš představit, že přemnožené myši by pro ně byly úplnou pohromou. Kočka požívala v Egyptě velké vážnosti, byla přímo posvátným zvířetem. A co víc, i jedna z bohyň měla hlavu kočky. Chceš hádat, jak se jmenovala?“

Nechtěl.
Bastet znělo dost cizokrajně na to, aby to bylo egyptsky. Divné bylo, kde se vzala ona starověká míca tady, uprostřed Evropy a na začátku 21.století. Kromě toho matka nikdy nesbírala zvířecí bezdomovce, ať už to byli psi nebo kočky. Tak proč zrovna teď? Co ji zrovna na téhle tak zaujalo? Pozorně se zadíval na kočku, která jim nevěnovala pozornost a cpala se granulemi, jakoby nejmíň týden nežrala.
„Ale ona není žádná bohyně, mami. Je to normální kočka…,no dobře, možná ne úplně normální, trochu jiná, ale kočka.“
Matka se tajemně pousmála.
„Možná je. A možná taky ne.“

V následujících týdnech a měsících se i on přiklonil k tomu jejímu „možná ne“. To už byla matka nemocná, slábla jim před očima a z každé chemoterapie se vracela apatičtější a průsvitnější. Vyčerpaně odpočívala v ložnici a Bastet ležela na polštáři vedle ní. Nechala vyhublou ženskou ruku klouzat po své pískové srsti a tlumeně předla.
„Pomáhá mi,“ tvrdila matka. „Sálá z ní energie jako teplo z kamen. Jestli se uzdravím, nebude díky doktorům, ale díky Bastet.“
Jenže se neuzdravila.

Kočka ji neopustila ani na samém konci.
Pokaždé, když morfium přestávalo působit a ona v bolestech procitla, z posledních sil hledala to vrnící klubíčko. Kvůli neznatelnému úsměvu, který pokaždé přitom zvlnil její rty, začal Milan na Bastet žárlit.
A zatímco matka se pomalu vytrácela ze života, Bastet tu byla stále – lesklá a spokojená. Zdálo se, že žádnou energii umírající ženě neposkytuje, ba naopak, že ji pohlcuje, jakoby se matčina duše kousek po kousku stěhovala do toho pružného zlatého těla.
A když se Bastet den po pohřbu vytratila z domácnosti a nevrátila se zpátky, on ani otec ji nešli hledat. Jim v jejich žalu pomoci nemohla.

Milan se shýbl a zlehka ji pohladil. Vstala, prohnula hřbet do oblouku a otřela se o jeho ruku. Z hrudi se jí vydralo známé broukání.
„Tak co, ty tulačko, vrátíš se se mnou domů? Máma by měla radost…“
Chtěl ji vzít do náručí, ale vysmekla se mu. Udělala dva drobné krůčky, pak se zastavila a otočila k němu hlavu. Jantarové oči zářily podivným opaleskujícím světlem. Popošel k ní, ale odskočila a znova se zastavila. Zase ten vzývající pohled. Milana najednou zamrazilo.
„Co chceš? Nemám na tebe sahat? Mám tě tu nechat? Tohle je teď tvůj domov?“
Ne, to nebyly správné otázky, jak podvědomě tušil.
„Mám jít za tebou? Tohle chceš? Povedeš mě někam?“
Souhlasně švihla špičkou ocasu. To byla správná otázka. Ale jaká bude odpověď?

Kráčela s grácií a sebejistě a Milan, aniž tušil, proč, ji následoval. Zastavila se až před vraty prázdného zchátralého domu. Tiše mňoukla a on se, poslušen toho zvláštního rozkazu, opřel do těžkých dveří. Zaskřípěly, ale otevřely se. Bastet proběhla tmavým průjezdem a zmizela ve dvoře. Chtě nechtě musel za ní.

Našel ji uprostřed atria, ze všech stran obklíčeného zrezavělými pavláčkami. Seděla na zapomenuté popelnici a poslední sluneční paprsky, které klouzaly po hřebeni střechy, ji proměnily v sošku z ryzího zlata.
Bezděčně zdvihl fotoaparát.
Vydrž, číčo, … nehýbat… pozor vyletí ptáček!
Vyletěl aspoň desetkrát. Milan doslova tančil kolem dokola a spoušť tiše cvakala. Každým zmáčknutím uvěznil uvnitř černé krabičky jeden Bastetin portrét, ze všech možných úhlů a pozic, a ona se ani nehnula. Jakoby na to čekala, jakoby právě tohle chtěla.
A pak znenadání seskočila a ztratila mezi šlahouny divokého vína, které vyplňovaly jeden z rohů. Představení skončilo.

Pochopil, že nemá cenu ji hledat. Uvědomil si, že slunce se už dávno ztratilo a dvůr zvolna pohlcuje šero. Temné stíny se neslyšně odlepovaly od zpuchřelých zdí a vystupovaly ze všech zákoutí, zatímco seshora na to slepě zírala vytlučená okna. Ticho, které Milana obklopovalo, bylo tichem z nitra hrobu. Znovu ho zamrazilo. Byl nejvyšší čas odsud vypadnout.

Jak předpokládal, otec ještě doma nebyl.
Milan zapnul počítač, připojil k němu kabelem fotoaparát a zatímco procesor přežvykoval nová data, šel si do kuchyně najít něco k večeři. Jediné, co objevil, byl dva dny starý rohlík a poslední trojúhelníček taveného sýra. Zítra bude muset někdo skočit na nákup. Tušil, kdo asi.
Posadil se před monitor, zvědavý na snímky, které pořídil.
„Makej, makej,“ pobízel písíčko. Trpělivost nikdy nepatřila k jeho ctnostem.



Makej, vole, a nečum, jako by ti spadly hračky do kanálu, zuřil v duchu, zatímco se mechanik z nonstop autoservisu otráveně přehraboval v motoru bílé dodávky.
Když se to sere, tak pořádně, klasický zákon schválnosti.
Do Vyškova se přihnal jako uragán. Bez ohledu na hustý provoz předjížděl, jak to jen šlo, nedbaje rozhořčených gest a nadávek řidičů, kteří stačili zareagovat až na poslední chvíli. Dopraváci naštěstí nikde nestáli. Dorazil už před půl sedmou, ale stejně ta baba na něj hleděla skrz prsty. Asi jí zkazil sledování miliontého dílu nějaké uslintané telenovely.

„Jedete pozdě,“ vrčela, „váš vedoucí říkal, že tu budete hned po šesté. Doufám, že máte všechno, co potřebujeme.“
Di se bodnout, ty krávo, myslel si, zatímco na tváři se mu skvěl úsměv č.1 (pro nejlepší zákazníky).
„Omlouvám se, madam, ale nepředvídaná porucha. Dělal jsem, co šlo, abych přijel včas. Vím, že váš čas je drahý, takže s ním už nebudeme plýtvat, že? Kam to mám složit?“
„Dejte to sem,“ řekla usmířeně a dokonce se pokusila o bezzubý úsměv.
Keep smiling… další ze šéfových keců,a taky jedinej, kterej funguje vždycky a na každýho. Naštěstí se mu dívala jen na ústa, pohlédnout mu do očí, zaječela by hrůzou, jak zuřivý vztek v nich sálal.
Kmital jako blesk, jen aby už byl pryč. Nemůže tu malou přece nechat čekat. Už tak ztratil spoustu času.
Bouchl dveřmi kabiny a netrpělivě otočil klíčkem v zapalování.
Motor poslušně naskočil, pak vzdechl a zdechl.
Druhý pokus - už ani ten vzdech. Třetí totéž, počtvrté to ani nezkoušel. Vymyšlená porucha se rázem zlomyslně zhmotnila.
Bezva - startér v prdeli a večer na krku.
„Copak, nejede vám to?“
Prodavačka zamykala obchod a neodpustila si komentář.
„Co teď budete dělat?“
„Co by - zavolám žluťásky a nechám to někde spravit. Dobrou noc, madam.“

Odtahovka přijela až za půl hodiny, nejbližší otevřený servis byl naštěstí jen dvacet kilometrů odsud. Soukromník s personálem v podobě jediného zaměstnance, kterého pozdní zákazník zcela evidentně vyrušil od sledování televizních zpráv.
Zatímco mladík v umaštěných montérkách naštvaně hledal příslušný vercajk, on se nonšalantně opřel o zeď a otevřenými dveřmi mrňavé kanceláře sledoval namodralou obrazovku. Byla tam – drobounká blonďatá holčička a k tomu dojemná výzva k pátrání po zmizelé . A taky zmínka o bílé dodávce zatím neznámé značky. Bůhví proč ho to potěšilo.

Vida naši slavnou policii. Došlo jim, že se holka jen tak nefláká sama po městě, ale stejně musej bejt v pěkným svrabu, když pustí do éteru jedinou stopu, kterou maj, místo aby po ní šli pěkně v tichosti sami. Než se dohrabou k jeho Tranzitu ( pokud vůbec), bude už jezdit zbrusu novým autem.Šéf se nechal slyšet, že je načase tu starou šunku vyměnit za něco reprezentativnějšího – tedy reprezentativnějšího pro firmu, samozřejmě.

Vrhl kosý pohled na mechanika, zda nezaslechl něco z předchozí zprávy, ale ten měl dost problémů s pokaženým startérem, než aby mu zbyl čas ještě šilhat po televizi.
Zpravodajskou relaci vystřídala reklama, ale ta ho už nezajímala.
Takže se jmenuje Kamila a já pořád, čím to voněla. Jasně, heřmánkový šampon. Nomen omen, kvítečku voňavý. Přijedu brzy. A jestli ten blbec nepohne zadkem, přisámbůh, vrazím mu jednu do zubů.



Už toho měl plné zuby. Hodiny míjely, po setmění pátrání vzdali.
V okruhu dvou kilometrů převrátili snad každý kámen, prolezli každý sklep a div ne i kanál.Bezvýsledně. Něco mu říkalo, že je to zbytečná práce. Kamila se neztratila, byla unesena. Jako ty dvě před ní. Nepochybně stejný člověk. Čeká ji snad i stejný osud?
Bílá dodávka byla jediná stopa,kterou měli. Kdekdo dnes podniká, bílých dodávek jezdí po republice tisíce a prověřit všechny není v lidských silách. Ale stejně se do toho pustili, do nekonečné mravenčí práce s nejistým výsledkem.
A čas běžel dál...