Bylo před půlnocí, když odemykal dveře bytu, ale v Milanově pokoji zářil do tmy monitor.
„Ahoj, synu! Proč si nerozsvítíš? Takhle si akorát zkazíš oči!““
Milan právě s někým chatoval po internetu, prsty mu kmitaly po klávesnici zpaměti.
„Čau, tati,“ ani neotočil hlavu, „ stejně už končím.“
„To bys měl nebo se ráno neprobereš.“
„Je sobota, ne? Můžu spát třeba do oběda. Něco ti ukážu, počkej…“
„Počkám, ale napřed si vezmu něco k jídlu. Mám hlad, že by sněd večeři i psovi.“
„To by ses aspoň najedl a ne špatně, bezdomovci si prý kupují psí konzervy úplně běžně. Naše lednička je ale narozdíl od té konzervy úplně prázdná.“
„No fajn,“ povzdechl si Radim.
„Na noc se stejně jíst nemá, člověk s plným žaludkem pak blbě spí,“ uklidnil ho Milan.
„Já budu spát blbě i hladovej.“

Chlapec se otočil.
„Nenašli jste ji, co? Myslíš, že ji taky zabije?“
„Ještě ty s tím začínej,“ vyštěkl otec.
„Promiň, já to tak nemyslel. Já jen… krást malý mimina…. co to sakra může být za hajzla?“
„Nemluv sprostě,“ napomenul ho unaveně Radim. „Tak cos mi chtěl ukázat?“
„Fotky. Jo… dík za ten foťák. Je skvělej, fakt. Byl jsem ve městě a víš, koho jsem potkal? Bastet!“
„Bastet? A to je kdo? V tuto hodinu mi to už nějak nezapaluje.“
„Přece mámina kočka. Vzpomínáš, ne? Volals na ni BASTA a ona na tebe vždycky prskala, jako kdyby rozuměla italsky!“
„Taky jsem jí mohl říkat bastarde,“ zamumlal Radim.
Kočky nesnášel a s Bastet se neochotně smířil jen proto, že ji Majka přinesla domů den před tím, než se dozvěděla tu hroznou diagnózu. Nemohl jí přece to zvíře vzít.
Tak Bastet… tipoval by, že ji už dávno něco přejelo.

Milan mezitím otevřel Photoshop .
„Koukni, mám ji tady, vůbec se nezměnila. Asi u někoho žije a má se dobře. I když…,“ odmlčel se, „mě zavedla do starýho prázdnýho baráku a skoro se tvářila, že je doma tam.“
„No jo, je pěkná… a neklikej tak rychle, mám z toho mžitky před očima.“
„Tak víš co?“ Milan vstal. „Pěkně si tu sedni, klikej si tak rychle, jak chceš, a já se jdu zatím osprchovat. Už toho mám dneska taky plný brejle.“

Zrovna se celý namydlil a pustil sprchu, když se ozvalo bušení na koupelnové dveře.
„Milane! Slyšíš mě?“
„Slyším, ale blbě. Co se děje?“
Otočil kohoutkem a šumění vody utichlo.
„Kdes tu zatracenou kočku fotil?“
„No, vždyť říkám, v takovým starým baráku…“
„Ale kde to bylo, v které ulici?“
„Jéžíš, jak to mám vědět? Hele, já ze sebe smeju to mejdlo a pak se ti to pokusím popsat, jo?“

Když Milan, zabalený do osušky vešel do pokoje, našel otce, jak upřeně hledí na jeden z Bastetiných portrétů.
Po pravdě řečeno, byl to ten první a nejméně podařený, Milan ji fotil z dálky, protože měl strach, že mu Bastet uteče. Takže kočka vyšla docela maličká a většinu snímku vyplňovala hrbolatá dlažba dvora a zrezavěla popelnice.
„Můžeš to trochu zvětšit?“
„Jasně,“ chlapec rychlým pohybem provedl žádané, „ můžu ti udělat i výřez, ta popelnice je fakt hnusná.“
„Já nechci výřez. Řekni mi, co vidíš?“
„Co? No kočku, jak sedí na popelnici, kus dvora, nějaký smetí…“
„To smetí mě zajímá. Víš, co je tohle?“ Radim ukázal na malou růžovou skvrnu v rohu snímku.
„To nevím, ale když to ještě zvěšíme… Vypadá to jako bota. Takovej ten sandál, co nosí malý děcka. Tati, co blbneš?“ snažil se Milan vymanit z nenadálého otcova objetí.
„Ty kluku, ty nemáš šajn, co našel. Tyhle sandálky měla na sobě ta pohřešovaná holčička. Tak rychle, kde je ten barák?“
Milan mu popsal cestu, jak nejlépe uměl.
„Jenom jestli si neděláš zbytečný naděje,“ dodal pochybovačně. „Ta bota vypadá jako šmejd, co prodávaj Vietnamci, víš, kolik děcek tady ve městě takový má?“
Ale Radim ho neposlouchal. Vyťukával na mobilu číslo kolegy Rychnovského.

„Jo, Pepo, já vím, kolik je hodin… Sakra, poslouchej mě, sežeň okamžitě zásahovku, jo, vyjednavače taky, kdyby ji chtěl použít jako rukojmí… Koho? Kamilu přece, a neskákej mi furt do řeči! Počkejte na Palackého náměstí. Jsem tam do pěti minut. O co jde? Možná máme stopu… Růžovej sandálek… na Vrbickýho ulici, tam, jak se to má bourat… Ne, nezbláznil jsem se... jo, na mou zodpovědnost a pohněte, sakra!“
„Na co čekáš?“ obrátil se na syna. „Oblíkat a jedeme!“
„Já s tebou?“
„Chci mít jistotu, že je to ten správnej barák.Tak nestůj a hoď sebou! A modli se, ať tam ta malá je …a živá!“