Nakonec to byl oranžový papírek s Komenským, co přimělo mechanika, aby sebou hodil.
Motor chytnul na první pokus a tiše vrčel ve volnoběhu. Ford Tranzit vyrazil z brány rychlostí, za kterou by se nemusela stydět ani závodní formule.
Už jedu, kvítečku, noc je ještě mladá a za tu dobu se dá stihnout věcí…
Patníky se míhaly za oknem jako červené záblesky, zatímco auto lehce ukrajovalo jeden kilometr za druhým. Do města zbývaly už pouhé dva …

Kočičí hlava v nadživotní velikosti, která se znenadání objevila na předním skle, ho přinutila dupnout na brzdu. Auto zastavilo tak prudce, že jej smyk otočil jako dětskou káču.
Do prdele, co to bylo?
Protřel si oči, ale sklo bylo prázdné stejně jako silnice před ním. Ve zpětném zrcátku zahlédl dvojici světel, která se rychle přibližovala. Nastartoval a srovnal dodávku do správného směru. Pustil před sebe stříbrný seat a znovu šlápl na plyn. Ale neujel ani dvacet metrů a byla tu znovu….
Velké oči se úzkými zřítelnicemi na něj upřeně hleděly.
Někde je už viděl…ale kde?

Tentokrát zabrzdil opatrněji. Rozklepaly se mu ruce a chvíli trvalo, než vystoupil z auta. Pečlivě prohlížel přední sklo, centimetr po centimetru. Nic. Dokonce na něj i sáhl a pak si vynadal do pitomců.
Jsem přetaženej, pomyslel si, ale to přejde, jen co dorazím za svou princezničkou…
Znovu vyrazil, odhodlán nevšímat si ničeho kromě silnice před sebou.
Takže velkou plavou kočku, která jakoby přilétla odkudsi z boku , uviděl až ve chvíli, kdy se mu roztříštila o přední sklo. Chlupy, krvavé cákance a kousky mozkové tkáně mu ve zlomku vteřiny úplně zakryly výhled. Zaječel a strhl volant… Kamion v protisměru už neměl šanci zabrzdit.

Svět před jeho očima zčernal a sklo se zbarvilo stejně i z vnitřní strany. O minutu později vyšlehly plameny a zahalily trosky vozu ohnivou pokrývkou.




Zabalená v pokrývce se zdála ještě menší, než ve skutečnosti. Vypadala, že je v pořádku a tváře všech přítomných vyjadřovaly neskonalou úlevu.
Avšak Radim, který jí tam dole co nejšetrněji odlepil pásku z tváře, vzal ji do náruče a vynesl ven, žádnou radost necítil
Neplakala. Ale to, co spatřil v jejích očích, bylo mnohem horší, než sebehlasitější zoufalý křik.
Díval se za koncovými světly policejního vozu, který ji spolu s matkou odvážel na vyšetření do nemocnice a litoval, že se lidská paměť nedá přeformátovat jako harddisk počítače. Vymazat to špatné a ponechat nové volné místo pro příjemné a radostné zážitky. Bude dlouho trvat, než ta holčička zapomene na dnešní den. A možná se jí nepodaří nikdy.

Už kvůli tomu ho musím dostat.
Našli sice, co hledali, ale hnízdo bylo prázdné, ptáček uletěl.
Ale já ho najdu, kdybych měl tuhle zemi převrátit naruby a pak ne Rychnovský, ale já s ním zůstanu o samotě…
Netušil, že se mu to nikdy nepodaří.


„To jsem blázen, jak se to mohlo stát? Táto, pojď se podívat, co se nám narodilo!“
Šedovlasá buclatá žena se nakláněla nad košíkem a nevěřícně vrtěla hlavou.
„Vždyť Zuzi je čistokrevná peršanka, černá jako uhel, ten kocour, který ji nakryl, jakbysmet, a přesto přijde na svět todleto! Mě snad klepne pepka!“

Pyšná matka si paniččina lamentování nevšímala a láskyplně olizovala chumel svých čerstvě narozených potomků. Slepá a skoro holá, pištěla koťata vysokými hlásky a neměla pranic z její dokonalé elegance a půvabu. Mezi antracitovými tělíčky se to plavé vyjímalo vskutku nevhodně.
Starý pán si zkoumavě prohlédl nový přírůstek do rodiny a nesmlouvavě prohlásil:
„To je nějakej podvod. Peníze za krytí nám ta ženská musí vrátit! A tohohle bastarda utopím!“ šťouchl rozzlobeně do světlého tvorečka.
„To ne,“ zděsila se jeho žena. „ Ono za to přece nemůže, že se tak narodilo, viď, ty drobečku. Vždyť ho nemusíme prodávat, prostě si ho necháme. Dvě kočky uživíme vždycky.“

Ještě, že oba manželé neměli už nejbystřejší zrak a nevšimli si, jak na ně Bastet spiklenecky mrkla, než se odkulila k nejbližšímu cecíku.
Její devítistý devadesátý devátý život právě začínal.