Nevěsta je prý němá.
Němá, co práva nemá,
jen vzdorné oči dítěte,
zakryté černým bonetem.

A krom té divné krásy
jen klavír přivezla si,
déšť, co jí tančí v mašlení
a na rtech věčné mlčení.

Němá jsi, paní, zdá se...
Klavír, co byl tvým hlasem,
teď vídáš jenom z povzdálí
- za půdu mi ho prodali.

Mlčí a spí v mém domě,
jak srdce neoblomné.
Co dáš, má paní bez hlesu
za každou jednu klávesu?

Strpíš mi pohled pouhý,
pak dotek, plný touhy -
tvá bílá šíje labutí
mě v prachu klečet přinutí!

Však komu jsi to věrná?
Klávesy - bílá, černá...
zůstaneš se mnou do rána
jen pro pár tónů piána?

Já chtěl jsem tvoje chtění,
tvou lásku, rozechvění
- a mám jen obchod s vášněmi
a tvoje prádlo na zemi.

Prohrál jsem, němá paní,
a sklidil pohrdání.
Vracím ti hlas tvůj, jeho cit.
Můžeš.
Proč nechceš odejít?