Na řeznický ples, který se měl konat v lednu v kyjovském kulturáku, nás kdysi o Vánocích lákal švagr, tehdy zaměstnanec stavěšické Masny. „Bude to paráda, musíte to vidět.. Zábava bude ohromná – výborná dechovka, masa plné stoly, domácí cukroví - šak znáte naše ženské, dobré vínko, pivečko, slivovica, prostě pohoda. Nevymlúvejte se, vstupenky už sú pro vás zajištěné.“ Přemluvil nás a my jsme slíbili, že přijedeme]
Ale co čert nechtěl. Nebylo tenkrát takové spojení mezi lidmi jako dnes. Mobily ještě neexistovaly, telefon měl málokdo, dopisy šly dlouho... Po Vánocích nám onemocněl chřipkou synek a my jsme v tom kvaltu na milý ples zapomněli, přesněji řečeno, popletli jsme si datum jeho konání. Přijeli jsme až za týden po něm, plesové šaty samozřejmě v kufru.
Švagr nás přivítal jaksi rozpačitě. „Jedeme na ten řeznický ples a už se nemůžeme dočkat,“ hlásili jsme ve dveřích. „No, to ste si brzo vzpomněli, na vás je ale spolehnutí -“ on na to, „byl už minulý týden.“ Chvíli se kochal našimi protaženými obličeji a pak dodal: „Nemusí vás to ale mrzet - to vám říkám, a hned vám řeknu proč.“ Hluboce si vzdychl a dal se do vyprávění.
„Minulú sobotu, v den, kdy se měl ples konat, byla celá dědina od rána na nohách. Jedni se těšili, druzí jim to záviděli. Ženský chodily celý týden po kadeřnicích a zkúšaly si plesové róby, my chlapi sme zase kartáčovali božíhodové kvádra, leštili lakýrky a navlékali sváteční košile s motýlkama.

A potom, v sobotu po páté, sme všecí vyšňoření a navonění, společně čekali na autobus, který nás měl odvézt do Kyjova na ples. Po 18. hodině se konečně objevil a my, celí natěšení, jsme do něho nastúpili. Venku se už smrákalo a začalo hustě sněžit. Autobus se rozjel, projel dědinú a chtěl pokračovat v jízdě do zasněženého, umrzlého a neposypaného Stražovjáku.

Ale jaksi mu to nešlo... Najednú dostal smyk a zadníma kolama skončil ve škarpě. Všecí sme z něho okamžitě vylezli, a my, chlapi, sme se snažili autobus vytlačit zpátky na silnic. Ale přepočítali sme se. Ať sme dělali co sme dělali, nehli sme s ním... Ke zklamání našich drahých poloviček, které v plesových róbách a v lakovaných lodičkách tomu všemu přihlížely. Potom kdosi přivolal z JZD pásový traktor, ale ani ten nám nepomohl - při prvním zabrání se mu přetrhly pásy. Veškerá naša snaha byla marná a my to museli vzdat. Pěkně naštvaní, zklamaní a promrzlí jsme se v té chumelenici pěšky vrátili dom. A jak to potom kdo řešil - nevím... Já sem zalezl do sklepa a seděl jsem tam jak pavúk až do půlnoci. Ale to vám říkám – tolik ku..., co tam padlo - při té marné snaze vyprostit teho neřáda z té škarpy, jsem v životě neslyšel...“

Pak přinesl flašku frankovky a ještě chvíli jsme tu nemilou příhodu zapíjeli. Nakonec jsme mu museli slíbit, že se zúčastníme plesu, který se bude konat za rok, v tomto čase...

K tomu ale už bohužel nedošlo. Člověk míní, ale pánbůh mění - jak se říká... A tak nám zbyla jen vzpomínka na jadrné vyprávění o jedné nevydařené cestě na masňácký ples.