VÝTVARNÁ DÍLA
|
Ichtiol
Říkali mu Ichtiol. Když se s někým vsadil, byl schopen vypít i vitriol. Byl synem místního hrobníka a matku neznal, neboť zemřela při porodu. Vychrtlá postava, nažloutlá kůže ve tváři mu držela jen silou vůle. Měl snad všechny choroby, od rakoviny, tuberkulózy až po dnu. Někteří škarohlídi dokonce tvrdili, že má taky lepru. V životě si zažil jen samé ústrky, posměch a kopance osudu. Byl už zvyklý a se stoickým klidem vše snášel. Věčně vysedával na schodech před kostelem a když letní sluníčko pořádně pálilo, chodil se zchladit do kašny na náměstí. Nejvíc se těšil na neděli, kdy lidé přicházejí do kostela a pokaždé ho něčím obdarují. Ve své zraněné dušičce si vybral jako svou náhradní matku paní Havlovou, dobře rostlou ženu místního pekaře, která ho se železnou pravidelností neopomněla obdarovat něčím pod zub, pokaždé když šla kolem kostela. „Tak co Ichtiolku, jak se ti dnes daří? Nemáš hlad?“ zeptala se ho podávajíc mu tu kus voňavé vánočky, tu křupavou housku. „Děkuji milostpaní,“ nezapomněl vždy slušně poděkovat Ichtiol a s chutí se zakousnul do pochutiny. Vše se ale mělo změnit příchodem kočovního cirkusu do malebné vesničky, na soutoku Vltavy a Labe. Zatím nikdo netuší, co onen památný den, předznamená. Malebně zdobené maringotky tažené koňmi, před nimi žonglující klauni a tanečnice, fousatý silák zvedající těžké závaží, hadí žena a spousta povyku. Kolem postávající zvědavci a běhající děti. „Ichtiolku, ty se nepůjdeš podívat?“ ptá se paní Havlová, podávajíc mu cukrem posypanou koblihu. „Děkuji milostpaní,“ pronese Ichtiol a bez odpovědi se zakousne do koblihy. „Jen pojď Ichtiolku, uvidíš věci nevídané,“ řekne paní Havlová a natáhne ruku. Ten chvíli váhá a pak pomalu vstane. Chytne se podané ruky a společně odcházejí k bujarému průvodu. Kousek za vesnicí se v kruhu utáboří cirkusáci. Jedna z maringotek je velice zvláštní a svým barevným provedením se na první pohled liší od ostatních. Na schůdkách sedí obtloustlá cikánka s dlouhou tenkou fajfkou, pozoruje okolí a kolem ní plavou obláčky dýmu. Zlaté prsteny a řetězy dávají tušit, že chudoba se jí vyhýbá. „Paničko, jen pojďte dál, nebojte se, moje věštby se vždy vyplní,“ pronese hlubokým hlasem, když jde kolem paní Havlová s Ichtiolem. „Ne, děkuji, nemám zájem,“ odpoví a přitáhne si blíž Ichtiola, jako by se o něj bála. „Hej, paničko, počkejte, udělám vám věštbu zadarmo, budete mojí první zákaznicí,“ naléhá cikánka. Paní Havlová udělá ještě pár kroků, zastaví se, chvíli přemýšlí. Otočí se a přistoupí až k cikánce. Zadívá se na ní s dávkou nedůvěry a pak nejistě pronese, jako by na vysvětlenou. „Já skutečně nemám zájem, ale tady Ichtiolek by možná chtěl vědět, co ho čeká a nemine, jaká budoucnost je pro něj připravená.“ Cikánka vstane a pobídne je aby vstoupili do maringotky. Uvnitř je docela útulno, jen trochu moc věcí na malém prostoru. Vzadu u okna je malý kulatý stolek, na něm v koženém držáku veliká skleněná koule a vedle ní tlustá bílá svíčka. Posunkem ukáže Ichtiolovi ať si sedne na židli před ní. Sama se uvelebí do křesla, odloží fajfku a zapálí svíčku. Chvíli soustředěně civí do křišťálové koule a jako by stále nevěřila tomu, co vidí, pokyvuje hlavou. Najednou zvedne obě ruce a položí je před sebe na stolek. „Tak, panáčku, už to jasně vidím. Vidím vše, ale hlavně tvůj příští život. Tenhle nestál za zlámanou grešli, ale ten budoucí bude stát za to. Budeš velice vlivná a vážená osoba, budeš rozhodovat o velikých věcech a tvá rozhodnutí budou mít fatální dopad na veliké množství obyčejných lidí.“ Na chvíli se odmlčí a znovu se soustředěně zahledí do koule, pak zvedne hlavu, odplivne si a pronese trochu s pýchou ta památná slova. „Jo, jo, vidím to jasně, dokonce vidím, jak se budeš jmenovat. Po otci, Miroslav Kalousek.“ Tak si pro sebe říkám, nebylo by lepší, kdyby Ichtiol žil dodnes?
Léta Páně 2012, dne 22.1. věnováno autorem
PeterGordon
Kategorie: Povídka
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
