Jsem jen obyčejný člověk, se všemi slabostmi a chybami, za které se stydím, se všemi přednostmi a schopnostmi, které mi někdy jiní závidí. Štěstí mi neříká pane, bohatství se mi vyhýbá, smůla se mi občas přilepí na paty. V životě jsem nikomu vědomě neublížil a pokud to jen trochu šlo, pomohl jsem potřebným.
Od probuzení mám zvláštní pocit kolem žaludku, takové to svírání a neklid. Je čtvrtek a jsem doma sám. Na stole před počítačem leží vyplněná sázenka. Vzorně zakřížkovaných všech deset sloupečků i s prémií. Tak se podívám jak jsem dopadl, napadne mne a otvírám stránky Sazky.
Zadejte svá vsazená čísla, vyzývá mne bílý nápis v modrém poli. Klikám na jednotlivá vsazená čísla a ty se zabarví červeně. Když všechno pozorně vyplním zbývá ještě do spodního rámečku zadat číslo šance. Pak kliknu na červený nápis zkontrolovat.
Vaše výhra je 53 000 000 Kč !!! Chvíli na to nevěřícně zírám. To musí být omyl, někde se vloudila chybička. Vše zopakuji znovu. Zadám čísla i se šancí a odkliknu. Opět na mne svítí sdělení o neskutečné výhře. Srdce se mi silně rozbuší, třes rukou nejde přehlédnout. Hodnou chvíli nejsem schopen ničeho, jen tupě zírám do monitoru počítače.
Z ochromení a šoku mne do reality vrací myšlenka spojená s otázkou, kde je sázenka z terminálu? Nikde jí nevidím a v začínající panice prohledávám nejdřív vše co je na stole u počítače, všechny zásuvky. Bezvýsledně. Srdce se mi znovu rozbuší a v hlavě cítím neskutečný tlak. Zmateně začnu prohledávat celý byt, nevynechám nic, dokonce se pro jistotu mrknu i do lednice. Když se přistihnu, že určitá místa prohledávám už potřetí a zoufalství dosahuje krajní mez, rezignuji a svalím se na sedačku.
Uklidni se blbečku, to chce klid a přemýšlet, říkám si polohlasně. Snažím se ze všech sil vybavit si v paměti každý okamžik od podání sázenky na poště. Jde to těžko, ale s vypětím všech sil se dostávám až k momentu, kdy jasně vidím obraz, jak si sázenku z pošty vkládám do kapsy černých riflí. Síla naděje mne katapultuje ze sedačky a začínám znovu prohledávat celý byt s cílem najít černé rifle. Nikde je nemůžu najít. To snad není možné, vyhrknu v zoufalství a můj hlas zní nějak divně, přechází až do fistule.
Ztrácím pojem o čase a zoufale pobíhám po bytě sem a tam. Zvuk klíčů ve vchodových dveřích mi vrací naději. Manželka přichází z práce. Vrhnu se k ní a beru jí z ruky plnou nákupní tašku.
„Miláčku, zlatíčko moje, ani netušíš, jak jsem rád, že jsi doma,“ pronesu k manželce a silně ji obejmu. Ta jen nevěřícně zírá.
„Co se ti stalo?“ zeptá se a nechápavě na mne hledí. Když od ní odstoupím, zkoumavě si mne prohlédne.
„Jsi zelenej jak sedma a máš divný pohled, nejsi nemocnej?“
„Ne, ne, nic mi není, jen nemůžu najít ty černé rifle,“ snažím se o vysvětlení.
„A to tě tak vzalo?“
„Jak vzalo, prostě si je chci vzít, musím za Honzou, konečně má pro mne ten program, jak jsem ti říkal,“ odpovím a odnesu nákupní tašku do kuchyně. Já musím ale vypadat, probleskne mi hlavou, když vykládám věci z tašky. Hlavně zachovat chladnou mysl a svým projevem nevyděsit manželku.
Ta vchází do kuchyně a suše konstatuje: „Ty tvoje černé rifle máš vyprané ve skříni.“
Chvíli na ni nevěřícně zírám. Vyprané, ve skříni, zní mi v hlavě stále dokola, jako ozvěna. Vše mi najednou připadá, jak ve zpomaleném filmu. Trvá snad věčnost, než vyberu z hromady vypraného prádla černé rifle. Prohledávám kapsy a v pravé zadní, nahmatám žmolek papíru.
„Našel si je?“ slyším za sebou hlas manželky.
Otočím se a bez slova ji ukážu rifle. Pak k ní přistoupím silně jí obejmu a po tváři mi stékají slzy.
„Proč slzíš, čumáčku?“ pohladí mne po tváři s výrazem absolutní empatie.
„To nic, jen mi najednou přišlo líto, že nemáme děti,“ otřu si tváře, obléknu se a odcházím za Honzou. Ve dveřích slyším manželčin hlas: „Já úplně zapomněla, koncem měsíce máme týdenní školení ve Špindlu, tak doufám, že to nějak beze mne přežiješ.“
Školení se asi protáhlo, neboť manželka se po týdnu nevrátila a místo ní přišel krásný pohled z Buenos Aires:
Čumáčku, je tady krásně, moc ti děkuji za výhru, můj právník se s tebou spojí ohledně rozvodu. Žij blaze.