Když větu, Cogito ergo sum – Myslím, tedy jsem, René Descartes, zhmotnil do písemné podoby, jistě netušil, jak bude, tato zajímavá a pravdivá myšlenka, interpretována ve dvacátém století.
Poprvé jsem se s ní setkal v praxi, při výkonu vojenské základní služby, když nám velitel před nastoupenou jednotkou emotivně vysvětloval, že voják nemyslí, voják vykovává rozkazy. Dlouho jsem s tímto výrokem ve své mysli polemizoval, než mně nakonec došlo, že kdyby voják myslel a tedy byl, nakonec by vlastně nebyl, tedy byl by zabit a to buď nepřítelem, nebo vlastními za nesplnění rozkazu.
Jak šel čas a já poznával život ve všech jeho projevech, naučil jsem se jednu velice důležitou věc – nejdůležitější je vše si zdůvodnit, byť by to byla největší hloupost, opomenutí nebo selhání.
Při jednom, docela malém selhání, když jsem použil zdůvodnění – já myslel, že... mně manželka docela důrazně objasnila – myslet, znamená houby vědět!
Tenkrát se mně to hluboce dotklo a má mužská ješitnost byla těžce zasažena. Nakonec se ukázalo, že je na tom drsném výroku mé manželky hodně pravdy.
Po sametové revoluci přišla nová doba, noví lidé, nové myšlenky. Reklama se stala novým fenoménem, který na mně působí spíš jako obtížný hmyz. Při jedné reklamní kampani, zaměřené na řidiče, vznikl slogan – Nemyslíš, zaplatíš!
Docela výstižné, pomyslel jsem si, ale zároveň mne napadla kacířská myšlenka, která je opakem Descartovho - Cogito ergo sum. Nemyslím - tedy nejsem? To, ale nebude až tak pravdivý výrok. Člověk přece nemyslí pořád. Co když spí, spánkem spravedlivých, nebo jako nemluvně? Jediné, co člověk dělá od svého narození, bez přerušení a to i ve spánku, je, že dýchá. Hrdě jsem se této myšlenky zmocnil a s pocitem velikého myslitele jsem nahlas řekl: „Dýchám, tedy jsem.“
U své vzdělané a inteligentní manželky jsem pochopitelně neuspěl. Ta to komentovala způsobem její vlastním: „Jseš vůl!“
Pak mi jednoduše vysvětlila, že Descartes měl na mysli úplně něco jiného. Myšlenka, že v každé vědomé činnosti, jakmile si ji uvědomím, mám zároveň také jakýsi přímý přístup k sobě samému a tedy bezprostřední jistotu, že jsem, že existuji.
Tak to tedy ne! Musím obhájit svůj geniální objev.
„Proč tedy, když je člověk v bezvědomí a všichni kolem se snaží ho zachránit, tak na něj křičí, plni obav – dýchej, člověče, dýchej.“
„Opět si vedle,“ uzemnila mne, „ty mluvíš o základních fyziologických předpokladech života, existence člověka a myšlení je produkt činnosti mozku.“
„To znamená, že já o voze a ty o koze?“
„Asi tak nějak.“
Prohrál jsem. Uvědomuje si tuto potupnou pravdu, hluboce se zamyslím a přicházím k jedinému možnému závěru. Lidi, myslete a pokud možno myslete pozitivně, buďte na sebe hodní, pak se vaše lidství projeví ve své plné kráse.