Právě jsem se vrátil ze záhrobí. Jak jsem se tam dostal? To vám neřeknu, sám nevím. Bylo to jen takové cvaknutí, jako když si hrajete s vypínačem. Cvak – světlo, cvak – tma. Chvíli trvá, než si člověk uvědomí, že se něco stalo. Žádný tunel, žádné zářivě bílé světlo, ale spolužák Samuel, ze základní školy.
Vypadal spokojeně, vzhledem k tomu, že se ve třinácti letech, o prázdninách, utopil na rybníku. Pocítil jsem rozpaky a tak trochu strach. Byl jsem tam také. Neudělal jsem nic pro jeho záchranu. Co bych za to dal, kdybych ho dnes raději potkal s jeho ženou a dítětem v obchodním centru a mohl zavzpomínat na společně prožité lumpárny, první utajenou cigaretu na školním záchodě, nebo naschvály děvčatům.
„Co tady děláš?“ vnímám jasně jeho otázku.
„To bych taky rád věděl,“ odpovím, ale má ústa zůstávají zavřená.
Jasně cítím, jak se mne zmocňuje nepředstavitelná panika. Když vidím mrtvého spolužáka, který na mne mluví, tak jsem asi taky mrtev. Nemůžu si vybavit nic, co by způsobilo, že jsem zde, na druhé straně.
Najednou mne ovane jemný, teplý vánek. Otočím se směrem odkud přichází a spatřuji svoji zesnulou matku. Vypadá přesně tak, jak jsem jí naposledy viděl ležet v nemocnici na lůžku se zlomeným krčkem. Na její pohřeb jsem nemohl přijít, byl jsem daleko od domova, v zahraničí.
„Ráda tě vidím, synáčku můj,“ zní v mých uších její slabý hlas.
Nejsem schopen ničeho. Žádná radost ze shledání, ani slzy dojetí, jen hořkost a nekonečný pocit studu a výčitek.
„Nebuď smutný, není to tady ani horší, ani lepší, jak tam,“ mile se na mne usměje. Ten její laskavý pohled mi připomněl, že to byla a vlastně je, ta nejmilejší bytost v mém životě.
„Promiň, maminečko, odpusť, moc mne mrzí, že jsem se s tebou nerozloučil, ale...“
Ta, jen mávne rukou a s porozuměním pronese: „Já vím, synáčku, byl jsi daleko, velmi daleko.“
„To je dost, chlape, že jsi tady, už jsem se nemohl dočkat,“ zazní za mými zády. Na svém ramenu pocítím dotek těžké ruky. Táta, to je táta, slyším sám sebe. Pokud žil, brával mne sebou k řece. Byl náruživý rybář a miloval jízdu na motorce. Jedna ze serpentin nad naší vesnicí se mu stala osudnou. Nebylo mu ani čtyřicet let.
„Já tady ale nechci zůstat. Ještě jsem nedokončil spoustu věcí. Co moje Danuška, moje dvě děti, co si beze mne počnou? Kdo bude splácet hypotéku?“
Ticho, neskutečné ticho a oslepující záře, která mne celého pohltila. Nejsem schopen nic jiného vnímat. Člověk visí někde v nekonečném prostoru, bez hnutí a jen čeká, co se bude v následující vteřině dít.
Cvak – tma. První jasný pocit, je pocit tvrdé a studené podložky a vzrušené, vzdálené hlasy.
„Už přichází k sobě, otvírá oči,“ slyším nad sebou neznámý ženský hlas.
„Pane, vnímáte mne?“
„Co se stalo? Kde to jsem?“
„Jste na letišti. Zkolaboval jste nám tady při odbavování a než jsme vás vrátili k životu, vaše letadlo odletělo.“
Pomalu, velice pomalu si začínám uvědomovat, že jsem promeškal životní příležitost. Kontrakt, který jsem měl v Buenos Aires uzavřít je nenávratně ztracený. Konkurence jen čeká na každou malou chybičku, aby vám kšeft vyfoukla před nosem. Povedlo se. V práci budu za neschopného idiota. Začínám pociťovat zlost.
Když vcházím do bytu, manželka na mne hledí, jak na zjevení. V její tváři je z počátku výraz nevěřícího Tomáše, který se ale záhy mění na výraz neskutečného štěstí. Vrhne se na mne a začne plakat. Objeme mne tak silně, že nemůžu dýchat.
„Co je s tebou?“ snažím se vymanit s jejího sevření.
„Bože, děkuji ti, ty jsi neodletěl, ty žiješ,“ začne mne líbat na tvář a krk.
„To víš že žiji, ale nejraději bych...“
Nedokončím větu, když se manželka ode mne odtáhne, dlouze se zahledí do mých očí a nevěřícně se zeptá:
„Ty to na mne jen hraješ, nebo doopravdy nevíš, že vaše letadlo do Buenos Aires spadlo?“