Byl to svým způsobem pro mě naprosto běžnej večer. Seděl jsem na baru vedle chlapíka, co právě kouřil. Dým z tý cigarety mě dráždil v očích. Někdy dělám naprosto dementní věci. Já mu to cígo vzal a típnul mu ho do pití, který měl před sebou. Je jasný, že ho to nasralo tak, že by mi nejraděj z hloubky celýho svýho náckovskýho srdce rozmlátil pořádnou díru do palice a típnul mi moji vlastní cigaretu o šedou kůru.
Díval se na mě tím vzteklým pohledem, jakým už se tak tihle opilí chlapíci bez vlasů, s kšandama a nevkusnou černou bundou s úpletem nad zadkem, dívávají. A já mu ten pohled oplácel. Myslím, že je lepší nechat se statečně zmlátit, než se z toho zbaběle vykecávat. Díval jsem se mu upřeně do očí takovým tím pohledem, kterej říká, že si stojím za tím, co jsem udělal a nebudu se za to omlouvat a že je na něm, co s tím udělá. Působí to na ně jako na psy.
Za tohle mi přirozeně a samo sebou zaslouženě přerazil čelem nos.
Jsem na sebe pyšnej, protože nejenom, že jsem nešel k zemi, ale chtěl jsem se na něj dál vrhat - ale to dost možná jen kvůli tomu, že se kolem nás okamžitě utvořil hlouček lidí a po tom, co mě napálil čelem do nosu, nás okamžitě odtrhli od sebe. Nejspíš by mě rozbil na hadry, kdyby mě nechytili a nechali mě vrhnout se na něj nebo bych měl štěstí a šel rovnou k zemi.
Někdo po mně hodil papírový kapesníky a pak mě zakrvácenýho, s centimetr dlouhou a na půl centimetru rozšklebenou ránou na nose, vyhodili na ulici.
Nakonec to vlastně dopadlo ideálně, protože jsem nemusel uhradit útratu., na kterou bych stejně neměl. Zbývalo mi asi padesát korun.

Bydlel jsem tehdy u jednoho známýho, kterej měl na jednom ze sídlišť byt po babičce nebo tak něco. Když jsem se dopotácel ke vchodu, zjistil jsem, že nemám klíče.
Obešel jsem proto barák, vyšplhal se na balkón. Byl to takovej ten typickej panelákovej balón v prvním patře. Od bytu ho dělí velký okno, který se otvírá zatlačením na jedný straně, aby se vytočilo kolem středu, kde je spojený se zdí. Zatlačil jsem na pravou stranu, protože někdy není zevnitř zatažená klika. Jenže to zkurvený okno se neotevřelo.
Když jsem opilej, děsně rychle zapomínám. Dokážu zapomenout naprosto cokoliv během pár vteřin. Možná právě, proto se mi čas od času stává, že se děsně chytnu nějaký myšlenky, která mi zrovba proběhne hlavou. Je úplně fuk, jak velká hovadina to je. Prostě se jí chytím a nepustím. Jednou jsem takle seděl s jedním známým v klubu a popíjel. Někdo na nás od baru blbě čuměl a já, jen tak z prdele, že po nás jdou. Jenže za pár vteřin jsem úplně zapomněl, že to bylo jen jako a začal jsem se chovat, jakoby po nás vážně někdo šel. Vzal jsem popelník a začal se plížit k východu jako nějakej špion připravenej rozmlátit lebku komukoliv, kdo by se mi připletl do cesty. U východu mi vyhazovač sebral popelník a pustil nás ven.
Jelikož mi byla docela zima, napadlo mě, že jestli se nedostanu dovnitř, umrznu. Mám děsně vyvinutej pud sebezáchovy. Takže jsem se napřáhnul, že prorazím sklo v balkónovejch dveřích na úrovni, kde je zevnitř klika, ale neprošel jsem skrz ty dementní žaluzie. Já vím, že nechat si od střepů rozsekat žíly tříštícím se sklem, není tak nějak vůbec evolučně adaptivní, ale komu by se o tom chtělo v tom mraze a s lehčí otravou alkoholem přemýšlet.
Žíly mi to teda nakonec vůbec neposekalo a já se zhroutil na podlahu balkónu a usnul.
Takovej balkón je dost významná část bytu. Můžete být už venku a zároveň ještě doma – pokud teda na rozdíl ode mě nějakej byt máte.
Za svítání jsem se probral ve střepech a zvratcích. Opatrně, celej rozlámanej, jsem se sesbíral z toho marastu, posadil se a promnul si oči, abych z nich oddrobil krustu zaschlý krve. Prošacoval jsem si kapsy, jestli mi náhodou ze včerejška nezbyla nějaká cigareta.
Zapálil jsem si, přestože jsem věděl, že se nejspíš po prvním šluku zase pozvracím. Nakonec jsem zvládnul dokouřit ji celou.
Přelezl jsem zábradlí a skočil do zmrzlé trávy, která pod mýma nohama praskala.
Ráno bylo vážně krásný. Až moc. Jakoby se mi vysmívalo, když sem si to špacíroval kolem baráku k hlavnímu vchodu a přitom drolil zvratky od vlasů.
Z botníku na chodbě jsem vzal klíče, odemknul a šel si řádně vyčistit zuby, abych mohl jít spát s dobrým pocitem. Jenže v koupelně se přihlásila o slovo ta první ranní cigaretka a já se pozvracel do vany.
Pak už jsem jenom odvrávoral do ložnice a tam se vysílenej zhroutil na podlahu.