Sed jsem si k takovýmu tomu kulatýmu intimnímu stolíku až úplně v zadní části baru. Potřeboval jsem klid a soukromí, abych si moh rozmyslet, co dál. Od chvíle, co mě vyrazil na ulici, jsem byl v podstatě bezdomovec. Zkurvenej bezdomovec! Já tyhle neschopný trosky nesnáším. Ne, že bych byl nesoucitný hovado nebo tak něco. Mně jich je někdy i líto. Jednou jsem si takle chlastal se smečkou lidí. Táhli jsme městem. Zima byla taková, že od dýchání se mi na vousech srážely kapičky vody a hned zamrzaly. Nekecám. Nepřebíhat jenom z baru do baru, urvala by mi za chvíli hrouda ledu čelist. No každopádně, jak si takhle migrujem, narazíme na na půl umrzlýho váguse, jak se válí na chodníku pod výlohou nějakýho butiku. Mně to nedalo a začal jsem do něj dloubat nohou, abych zjistil, jestli je živej. Živej teda ještě byl, protože začal něco mrmlat. Tak jsem se ho zeptal – jak naprostej dement mimochodem – jestli mu na tom chodníku není zima. Lidi mi říkali, ať mu dám pokoj. Ať se na to vyseru! Jako bych to dělal z prdele! Já tomu člověku chtěl, kurva, pomoct a oni mi řeknou, ať mu dám pokoj! Nakonec mi teda jeden z nich pomoh odvláčet toho váguse někam za roh, kde jsme ho posadili na takovej průduch, ze kterýho fičel teplej vzduch. Ten chlápek mezitím přišel k sobě a děsně nám děkoval, že jsme mu zachránili život a tak. Dneska už bych to neudělal, nebo taky možná, do prdele, jo. Já mám děsně měkký srdce. Každopádně bych si přál, abych to už znovu neudělal, protože to je právě to, co mě na těhle lidech děsně sere. Jakože jsou tak dementní, že málem umrznou. Já být bezdomovec, seberu se a na zimu vypadnu někam do teplejch krajů. Být tak vylízanej a zůstávat tady na zimu prostě není evolučně adaptivní – a já nesnáším, když něco není evolučně adaptivní. Skoro ty idioty nenávidím za to, že celý město po oblevě smrdí jejich tlejícíma zdechlinama. Vážně je mi každý jaro na zvracení z toho smradu.
Stopovat do Itálie, nebo kam, se mi ale ani maličko nechtělo. Musel jsem vymyslet nějakej plán. Když jsem byl ještě malej, byl jsem na prázdninách u babičky společně s bratrancem a sestřenicí. Jednou ráno jsem šli posnídat na dvůr. Seděli jsme u takovýho toho bílýho plastovýho stolu na dlážděným plácku. Já byl na kraji u trávy. Právě ve chvíli, kdy jsem vstal, že si naliju kakao, vidím bratrance, jak se hroutí ze židle. „Blbec,“ pomyslím si, protože jak se snaží neslítnout na zem, bere s sebou i stůl. Jenže po něm se mi začíná pod stolem ztrácet i sestřenice. Během vteřiny stojím s kakaem na kraji díry, ve který je moře žumpy a v tý žumpě se rochní mí příbuzný. Hodím do ní to právě nalitý kakao a jdu zachránit jezevčíka, co ležel pod stolem a číhal, čím ho kdo podaruje. Nic moc se jim teda nestalo. Byli trochu pomlácený od dlažby a tak. Nic co by pár náplastí a tetanovka nespravily. No a podbně jako oni, jsem se ve vlastních sračkách koupal tehdy já. Vážně bylo potřeba s tím plánem pohnout, jenže já, když mám něco důležitýho vymyslet, tak se mi myšlenky po chvíli rozjedou někam úplně do tramtárie.
Začínalo my být z mý situace docela smutno. Na chvíli mě přepad takovej ten pocit zoufalství, že z tohohle už nemám šanci se kdy dostat a že chcípnu někde na mraze a na jaro zaplaví město smrad i z mý tlející mrtvoly.
Ono by nebylo až tak zle, kdybych měl ke komu jít. Jenže to jsem právě vůbec neměl. Všechny ty lidi, co mi kdy byli ochotný pomoct, jsem už nasral tak, že kdybych u nich teď zazvonil, nejspíš by mi jeden po druhým omlátili hlavu o schody. Na to jsem tak nějak neměl náladu.
Během těhle neproduktivních úvah a fňukání nad sebou samým jsem do sebe nalil už řetí skleničku a zkouřil menší tabákovou plantáž.
Říkal jsem si, že by bylo skvělý, kdyby se tam přihrnula nějaká tajemná kočička v kozačkách a apartním kabátku, rozhlídla se po baru a já jí padnul do oka. Šla by ke mně a řekla něco jako: „Nazdar cizinče,“ což by bylo dost komický, protože tam jsem nebyl žádnej cizinec. Každopádně já bych jí odpověděl: „Čau kotě,“ a zeptal se děsně distingovaně na to, co dělá takováhle dáma v takovýmhle baru v takhle časnou hodinu. Ona by si přisedla a chvíli bychom si povídali nějaký děsný nesmysly, než by mi řekla něco jako, že po ní jdou, a že já vypadám, že se mnou by mohla být v bezpěčí, že ji jako ochráním. Já! Člověk, kterýho během pár hodin seřezali hned dva dementi.
Dost možná trpím stihomamem, protože mám každou chvíli pocit, že někdo po někom jde.
Seděl jsem tam minimálně hodinu a půl a nevymyslel nic, co by alespoň maličko připomínalo řešení mý zkurvený situace. Musel jsem si konečně nadefinovat svou výchozí pozici, abych věděl, jaký jsou mý možnosti. Neměl jsem ke komu jít, což znamenalo, že zároveň nebyl nikdo, od koho bych si moh půjčit. Kdybych měl aspoň nějakou vatu, moh bych si pronajmout třeba pokoj na ubytovně nebo dokonce v hotelu, kdybych jí měl dost. Klidně v nějakým luxusním. Vážně! Na to jakej jsem dobytek, se oblíkám dost slušně a tím slušně myslím elegantně. I ten den jsem měl na sobě kalhoty, košili a černej kabát. Zbytek mýho nebohatýho, leč vybranýho, šatníku nejspíš během pár dní spálil ten opičák, u kterýho jsem do tehdy přespával. Každopádně stačilo by mě maličko oprášit, vyvařit krev, zašít šaty i obličej a moh bych sypat třeba do Hiltonu.

Ještě nějakou dobu jsem tam seděl a palicí se mi honily samý píčoviny. Bylo už po poledni a já měl v sobě tak dvě flašky červenýho, což bylo nejspíš dobře, protože jinak bych se nejspíš nikdy neodhodlal být bandita. Bandita!
Za střízliva bych nejspíš prostě šel a zmrznul někde ve škarpě. Jenže ty dvě flašky červenýho a ten silnej pud sebezáchovy se postaraly o to, že jsem byl přesvědčenej, že se prostě musím stát banditou. Ještě ten den jsem musel někoho oloupit, abych si moh dovolit pokoj v hotelu.