V devět hodin jsem už postával na parkovišti před nákupním centrem. Tak nějako kolem osmý začalo maličko sněžit, což samo o sobě bylo děsně vhod, ale teď už sněžilo vážně hodně a taky docela foukalo. Naprosto dokonalý podmínky k loupení.
Netrvalo to ani nějak zvlášť dlouho, než se na parkoviště vyřítila taková ta noblesní panička s natřískaným vozíkem. Taková, která má určitě pořádnej zůstatek na kartě. Jak jsem řek – jsem zbabělec. Je určitě evolučně adaptivnější být důslednej zbabělec, než čestnej idiot.
V tuhle dobu bylo parkoviště už nádherně vyprázněný. Auta byla od sebe rozházená tak daleko, že skoro nešlo dohlídnout od jednoho ke druhýmu v tý vánici. Šel jsem tak, aby nebylo zřejmý, že ji sleduju. Ne, že by to bylo třeba. Jsem si jistej, že ji ani náhodou nenapadlo, co ji čeká.
Když už bylo jasný, ke kterýmu autu si to hrne, začal jsem se přibližovat. Ve chvíli, kdy strčila klíče do zámku, jsem byl už jenom nějakejch pět metrů od ní. Ani si mě v tom blizardu nevšimla. Byl jsem jako nějakej jaguár nebo tak něco. Noční dravec, co se nepozorovaně připlížil ze tmy k nic netušící oběti. Myslím, že mně by se nic takovýho stát nemohlo. Jako že by na mě zaútočila nějaká šelma. Jsem děsně obezřetnej a v noci spím pro jistotu celej přikrytej a s hlavou pod polštářem.
Jakmile otevřela dveře, rozběhnul jsem se, že jí praštím hlavou do kapoty. Jenže mi v tom zkurveným sněhu podjely nohy a já sebou fláknul o zem těsně před ní. To mě neuvěřitelně nasralo a nabudilo. Ze všeho nejvíc mě nasralo, jak trapně jsem musel vypadat. Do prdele, já se za sebe styděl jak už dlouho ne. Já se za sebe snad nikdy opravdově nestyděl. Nechtěl jsem dopustit, aby i tohle skončilo jako jedna z mých tragikomických historek. Kurva, tohle měl být můj první krok na cestě k tomu, urvat si ze světa taky nějakej kus pro sebe. Bylo mi skoro do breku. Byl jsem nasranej a zuřivej jak malej harant, co se posral ve školce a nejdraděj by všechny zabil jen, aby se to nikdo nedověděl.
Znáte ten pocit, když zakopnete na křivým chodníku a je to jako by vás někdo praštil do nosu. Já to teda tak mám vždycky, když mám spadnout. Myslím, že je to adrenalin. Jakoby se s ním protrhla přehrada. Najednou mám zbystřený smysly a sílu jak povodňová vlna, že bych taky smetl všechno, co mi přijde do cesty.
Byl jsem úplně nepříčetnej. Ještě než jsem se zastavil, už jsem se snažil postavit na nohy. V tu chvíli mi připadalo, že se to všechno děje děsně pomalu. Jenže dneska už si na to nemůžu skoro vzpomenout. Kdyby to byla scéna z filmu, bylo by tam problikávající světlo. Za tmy by se toho odehrálo vždycky děsně moc, jenže tma by trvala jen zlomek vteřiny. Zatímco světlo by bylo dýl, ale všechno by se dělo zpomaleně. Takle nějak si to teď vybavuju.
Ta ženská vůbec nechápala, co se děje. Nejspíš si myslela, že jsem prostě uklouznul. Stála tam v otevřených dveřích od auta a nechápavě zírala na to, jak se zvedám. Ještě než jsem ji srazil dovnitř, všimnul jsem si klíčů, který potom zapadly pod sedačku řidiče.
Když byla tělem vevnitř, chytnul jsem ji za vlasy na temeni a několikrát jí třísknul čelem o palubní desku. Já byl tak rozrušenej, že jsem neměl ani trochu citu v rukách. Chudák omdlela nejspíš už při první ráně, která jí zlomila nos. Neměl jsem při tom mlácení jí čelem o palubovku úplně přesnou mušku. Docela mě to i mrzelo. Měla hezkej obličej a vsadím se, že ten nos, co byl od tý chvíle na sračku, jí před tím moc slušel.
Rozhlídnul jsem se, jestli to někdo neviděl. Bylo to dost rychlý, takže nebylo moc pravděpodobný, že by si toho někdo v tý vánici všimnul. A taky, že ne.
Ani jsem neobíhal auto. Vrhnul jsem se přes ni na sedadlo řidiče a zavřel dveře. Rychle jsem nahmatal klíče pod sedačkou a strčil je do zapalování, ale nestartoval. Vzal jsem lepicí pásku, co jsem odpoledne koupil za poslední peníze ve městě, a pořádně jí svázal ruce. Jenže jenom ruce by nestačily, kdyby se během jízdy probrala, proto jsem jí tou páskou přivázal za krk k opěrce na hlavu. Utáhnul jsem to jenom tak, aby byla jenom maličko přiškrcená. Tak, aby se raděj moc nehýbala, kdyby se vzbudila. Ale zase ne tak moc, aby se mi cestou udusila. To by mi pak byla dost k hovnu.
Když jsem vycouvával, sundal jsem nákupní vozík, kterej zaparkovala u kufru. Než jsem si zvyknul na spojku, trošku to cukalo. Ta ženská musela být snad v komatu, že ji to nevzbudilo. Maličko mě to trápilo, protože kdyby se neprobrala, nezbylo by mi, než sebrat jí trapně aspoň nějakou hotovost.
Zamířil jsem ven z města. Bylo to až romantický, jak se světla prodírala tmou a vánicí. Pustil jsem rádio a naladil nějakou 80´s vypalovačku. Takovou tu, kde hraje saxofon. Děsně se do tý situace hodila. Okamžitě jak to šlo, jsem sjel z hlavní cesty, abych se dostal k lesu.
Celou dobu jsem si dával děsně pozor, abych se nevyboural, což by bylo otřesně dementní, ale v mým případě by to nebylo nic moc šokujícího. Odbočil jsem na takovou tu rozbahněnou lesní cestu, která byla mrazem ztvrdlá, takže se po ní jelo dost pohodlně.
Celou cestu jsem měl obrovskou chuť na cígo. Já si děsně vyčítal, že jsem si neubalil ani jedno do zásoby. Takže hned jak jsem usoudil, že jsem už dost daleko v lese, a zastavil, začal jsem jedno balit. Nikam jsem nespěchal, ale stejně jsem byl nasranej zrovna jako ráno, když se mi ruce třásly tak moc, že mi cíga musela dát ta omelírovaná ženská, abych moh konečně vypadnout.
Zátimco jsem se teda snažil jedno si ubalit, panička se pořád neměla k nabytí vědomí. Na jednu stranu to bylo fajn, protože jsem si moh v klidu zakouřit, na druhou stranu mě to ale dost znepokojovalo. A taky mi docházel tabák.
Když se mi povedlo konečně jedno ubalit tak, že vypadalo aspoň minimálně kouřitelně, šel jsem si ho zapálit ven. Mně vám přišlo, že by ta paní určitě neměla radost, kdybych jí zakouřil v tom vyvoněným autě. Nejspíš je to dementní, ale já jí chtěl nadělat s celým tím přepadením co možná nejmenší těžkosti.
V lese ještě nebyl skoro žádnej sníh na zemi. Nejspíš se nestihnul prodrat skrze koruny na zem. To bylo taky fajn, protože jsem měl jen polobotky, takže jsem neměl moc chuť vymáchat si kotníky v závějích.
Nechal jsem otevřený dveře, aby se v autě svítilo a já viděl, jestli se třeba ta paní neprobere, a taky jsem chtěl mít nějakej sound track k tomu vytouženýmu cígu. Jenže v rádiu si řekli, že mi zaserou hlavu zprávama o nějakech nepokojích či čem, tak jsem to musel jít přeladit. No jak jsem to tak přelaďoval, začala se ta paní probírat, tak jsem to típnul, nasadil čepici a pusu si zafačoval šálou. V rádiu chrčelo.
Obešel jsem auto a snažil se roztrhnout tu zkurvenou lepící pásku, kterou byla přichycená k opěrce. Nakonec jsem ji musel jak nějakej hlodavec odhryzat. Byla ještě dost mimo a vlastně se vůbec nebránila, když jsem ji vytahoval z auta a vláčel ji ke stromu, kde jsem ji chtěl zase lepicí páskou přichytit ke stromu. Chtěl jsem, aby u toho stála, aby se nanachladila. Jenže ona pořád sjížděla, takže jsem ji nakonec musel přichytit k tomu stromu v podřepu.
Kdyby mě to napadlo dřív, než jsem ji k tomu stromu přikurtoval, moh jsem jí přilepit ruce za zády, aby si nemohla servat pásku z pusy, až odjedu. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem jí svázal k sobě ještě kotníky a s nima svázal dohromady ruce, což nakonec bylo možná ještě lepší.
Vrátil jsem se do auta, abych jí prošacoval kabelku, kterou si dávala do auta, právě když jsem k ní přifičel jak na saních. V peněžence měla mobil, tři kreditní karty a něco přes tři tisíce v hotovosti. Nádhera.
Teď bylo důležitý přivést ji zpátky ke smyslům. Říkal jsem si, že by mohlo stačit, když jí servu pásku ze rtů, ale na to moc nereagovala, tak jsem ji jen tak decentně profackoval, ale bylo to taky k ničemu. Jen tak mrčela. Nabral jsem se teda hrst sněhu a pořádně jí tím pošudlil obličej. To už ji docela probralo, ale pořád byla tak nějak dezorientovaná.
Nechal jsem ji na chvíli na pokoji a šel si ubalit další cígo. Zatímco jsem teda balil, začala něco mumlat. Byly to takový ty standartní kecy o tom, kde to je a co s ní chci dělat. Nechtěl jsem se s ní bavit z auta, tak jsem v klidu balil dál. Ubalil jsem si cígo a další tři do zásoby. To už byla celkem probraná a brečela a prosila, ať ji pustím, že to nikomu neřekne a tak.
Během balení mě napadlo, že by mohlo být fajn zalepit jí oči, abych si moh sundat šálu z pusy a bylo mi rozumět.
Zapálil jsem si a šel k ní, abych jí zalepil ty oči. Ta ženská byla děsně vyklepaná, takže jsem jí hned po tom, co jsem jí zapelil oči řek: “ Hele… nechci vám nějak ublížit nebo vás znásilnit ani nic takovýho.“
Na to jsem jí musel znovu zalepit pusu, protože děsně prosila o život a tak a vůbec mě neposlouchala. Pak jsem teda pokračoval: “ Takže jak jsem říkal… nechci vám ublížit nebo tak něco… teda nechci vám ublížit víc, než už jsem vám ublížil. Jen teda aby bylo jansno… jsem samozřejmě připravenej ublížit vám ještě víc, pokud neuděláte přesně to, co po vás chci. Není to nic těžkýho. Takže… chci po vás, abyste mi řekla PINy k vašim třem kartám. Až budete připravená říct mi je, začněte zběsile kývat hlavou. Já si zatím dám cígo.“
A šel jsem si zapálit, ale jenom protože jsem byl děsně rozrušenej a bál se, že bych už dýl neudržel, tenhle drsnej a chladnej tón. Po pár šlucích jsem se k ní musel vrátit, protože jsem měl strach, aby si neservala krk nebo tak něco od toho zběsilýho kývání. Pásku jsem jí tentokrát sundal, co možná nejněžněj a zeptal se jí na PINy k jednotlivým kartám, který jsem jí nejdřív popsal, a ona poslušně odpovídala a já si to značil do jejho mobilu. Pak jsem jí znovu zalepil pusu a řek jí, že jsme dost hluboko v lese a že jestli řekla špatnej PIN třeba jen na jednu kartu, tak se pro ni nevrátím a ani nikomu nezavolám, kde je. Na to začala znovu zběsile kývat hlavou, tak jsem řek, že rozumím, že může přestat a že se pro ni nejpozději tak za dvě hodiny vrátím.
Odešel jsem k autu a chtěl odjet, jenže mi nepřišlo správný nechat ji sedět na tý studený zemi. Tak jsem šel, otevřel kufr, ve kterým kromě rezervy byla ještě deka. Vzal jsem teda rezervu a deku asi milionkrát přeložil. Nejdřív jsem pod ni narval rezervu. Nebylo to úplně snadný, protože když jsem ji přivazoval za krk k tomu stromu, byla ještě nemohoucí, takže seděla úplně na zemi. Musel jsem ji chytit pod kolenama a zvednout, abych tam tu rezervu moh dostat. No a pak jsem jí dal mezi zadek a rezervu ještě tu deku. Když jsem odcházel, pohladil jsem ji po vlasech a řek jí, že to bude dobrý. Já nevím proč, ale najednou jsem měl takovou divnou potřebu pečovat o ni.

Snažil jsem se nespěchat. Vánice byla čím dál hutnější. Měl jsem strach, aby když se vrátím, nebyla mrtvá a zapadaná sněhem, takže jsem nakonec jel skoro na hranici svých řidičských dovedností.
Auto jsem zaparkoval co nejblíž k nákupnímu centru, kde bylo multikino, protože tam je vždycky dlouho otevřeno a je tam fůra bankomatů. Cestou jsem, ale potkal jeden přímo na ulici. Nacpal jsem do něj první kartu a zkontroloval disponibilní zůstatek. Když jsem to uviděl, myslel jsem, že mě omyje. 100 000. Sto tisíc! A nějaký drobný. Vybral jsem dvacet tisíc z prvních dvou karet. U třetí karty už bankomat hlásil, že na to nemá. Tak jsem vybral aspoň deset, který mi teda velkoryse dal.
S padesáti třema litrákama jsem se konečně odebral do nákupního centra a tam vybral… dalších 170 000 ve čtyřech bankomatech. Kurva! Já tu vatu měl všude po kapsách, v kalhotech – i ze zadu u zadku – a taky v ponožkách. Já si vždycky myslel, že na kartách jsou nějaký denní limity a ony jsou. Jenže tohle byl nějakej specielní případ.
Mezi výběrama jsem musel chodit na záchod, abych to moh nenápadně schovat. Ke konci jsem měl už docela strach, aby si mě někdo nevšimnul. V čepici a obličejem zafačovaným šálou jsem musel být děsně podezřelej. Vlastně nechápu, co tam ten večer ochranka dělala.
Vypadnul jsem odtamtud co nejrychleji. Já běžel! Říkal jsem si, že je to vlastně fuk, protože si každej bude prostě myslet, že někam spěchám. Celej říčnej jsem doběh k autu a vyrazil zpátky k tý ženský. Nesedělo se mi úplně pohodlně kvůli tomu, že jsem byl úplně všude vycpanej prachama.
Já myslel, že mě trefí! 223 000! Dvě stě dvacet tři tisíc! Měl jsem děsnou chuť na jedno vítězný, ale nechtělo se mi zastavovat kvůli tý ženský, co mi tam mrzne přifačovaná ke stromu, takže jsem jel dál a zapálil si až na místě.
Ještě s cígem v puse jsem se vrhnul k ní. Žila, i když to vypadalo, jakoby se měla každou chvíli udusit soplem, kterej se jí řinul z nosu do všech stran a pomaličku zamrzal. Vzal jsem sníh a omyl jí obličej od toho sajrajtu a říkal jí, že za chvíli už to bude dobrý, že bude po všem, i když mi bylo jasný, že z tohohle bude mít pořádný trauma a nejspíš už nikdy nebude schopná jít nakupovat. Potom jsem znovu odhryzal leicí pásku kolem jejího krku a naložil ji do auta. Uvažoval jsem, že bych ji strčil pro jistotu do kufru a pak zavolal na cajty, že je v kufru takovýho a takovýho auta tam a tam, jenže jsem jim ani maličko nevěřil a měl strach, že by se na to vykašlali nebo tak něco a nechali ji tam do rána chcípnout.
Ani jsem jí už nepřivazoval krk k opěrce. Vypadala, že je v posledním tažení.
Cestou zpátky do města jsem vyhlížel nějaký MHD. To jsem potkal až skoro v centru. Hned na jeho první zastávce jsem zastavil, vyběhnul z auta a přestoupil.
Neměl jsem jízdenku, takže jsem měl kurevskej strach, aby mě nevyhmátnul revizor. To by moh být vážně průser. Měl jsem u sebe dvě stě dvacet tři tisíc v hotovosti a vlastně jenom čekal, až se něco posere, protože prozatím šlo všechno až moc snadno svým způsobem.
Vystoupil jsem na třetí zastávce šálu s čepicí hodil do koše a okamžitě zavolal na cajty. Řek jsem jim, kde najdou tu ženskou. Přišlo mi, že ta operátorka je retardovaná nebo tak něco. Já jí tam říkal, že jsem přepadnul nějakou ženskou, která byla teď tam a tam svázaná v autě, a ona do mě tlačila něco o tom, že jestli si dělám srandu, tak si mě zjistí podle telefonního čísla a celej výjezd zacáluju. Prostě píča! Řek jsem jí teda, že je naprostá a korunovaná píča, a ať si to číslo kurva zjistí, aby viděla, že je to číslo nějaký ženský, a že jestli ta ženská umře tak ji má na svědomí se mnou. Pak jsem zavěsil a mobil rozdupal.