...děti, řekl děda Pánek na schodech a vyrazil vstříc novému dobrodružství. Ve svých sedmdesáti čtyřech letech totiž poprvé! jel do lázní a nějak nevěděl, co od toho lázeňského pobytu má čekat. Slyšel toho mnoho a mnohdy protichůdného. No - uvidí se ...
Za dveřmi sotva zavřenými se spiklenecky na sebe zasmály "děti" - třiapadesátiletý zeť Jarda a jeho o rok mladší žena, za svobodna Pánková. "To bude táta koukat, až se vrátí. Ty dveře budou pozítří hotové, v pondělí je sem Tichý nasadí, opraví ty otlučené rohy, přestříkne tu omítku soklu a my budeme mí moře času ještě vymalovat předsíň," řekla Jarmila s neskrývaným potěšením. Taky: proč potěšení skrývat? před kým, že? Abych nezapomněl - Tichý - to je stavební truhlář, šikula, skorovšeuměl, jehož práci se můžeme obdivovat na mnoha domech v obci.
Čtrnáctero dní uplynulo jako nic. Nebo jako voda - někteří starší čtenáři by to třeba s vodou pochopili rychleji. Nebo vůbec... Důležité je to, že je sobota a manželé Svobodovi čekají svého lázeňáka, jak Jarčině otci mezi sebou posledních čtrnáct dní říkají. Děda ani nezavolal, to je dobře... znamená to, že se mu v lázních líbí. Jak se mu asi zalíbí nové dveře osazené místo těch, které už zdaleka hlásaly, že jsou z předminulého století.
"To jsem zvědava, kdy táta přijede," řekla Svobodová jen tak, do prostoru,"myslím, že asi trojkou." Trojka? - no vlak přijíždějící od Rakovníka za deset minut tři (samo, že odpoledne). Jenže Jardův tchán, ani Jarčin táta nepřijeli ani pětkou, ani sedmičkou. "Asi si ho tam ještě nechali, to víš, lázeňák nezavolá. Je rád tajemnej. Jdu na dvě do Chaloupky..." Chaloupka? Hospoda za třemi rohy u nádraží a také hospodský. Vzácná shoda jmen kulturního zařízení a jeho majitele.
Jen otevřel dveře ve výčepu - koho nevidí: Tchán sedí celý schlíplý u stolu, před sebou pivo bez pěny, kterého se zřejmě ani nedotkl a evidentně ponořen do nedobrých myšlenek.
"Táto! co tu děláte? My jsme doma nervózní, čekáme vás už od třech hodin a vy si vysedáváte v hospodě. To jste mohl přijít domů a po večeři jsme mohli jít spolu..."
Starý pán zvedl oči, okamžik údivu na obličeji vystřídalo absolutní uvolnění a vzápětí napětí a věta: "Kam jste dali barák? Já už tam v ulici byl od pěti hodin třikrát a nemůžu ho najít..."