Tehdy bylo ještě běžné, že v nemocničním pokoji bylo i deset lůžek. Pacient přímo za mou nohou, visící po sešití Achillovy šlachy na jakési konstrukci (aby se v cévách snížil tlak), chvíli po obědě vypráví, jak přišel k těžkému otřesu mozku.

"To víte v kopcích, tam musíte na zimu mít řádnou zásobu dřeva. Na té se pracuje už od srpna a dřevo naštípané do zhruba stejně velkých kusů se pak pečlivě skládá do kužele až dva metry vysokého. V našem kraji se mu říká ježek. Zdá se to být jednoduché, ale jenom zdá. Jedna chyba a ježek se poroučí. Můžete stavět znova, ale je to pak o mnoho těžší.
Měl jsem ho – rozumějte: ježka – vysokého už půldruha metru, když jsem – za šera – šlápl na odpadlý odštěpek dřeva, sklouznul a v pádu a pudu sebezáchovy se opřel o již poskládané dřevo. A bylo to… Soused se mohl pominout, jakou toho měl švandu. Padl jsem na zem a vpádu jsem ještě tvrdě tečoval špalek, na němž jsem to dřevo štípal. Ještě jsem stačil vykřiknout a pak jsem si u toho špalku ustlal."

"To," povídá jeho soused, "asi bylo spíš zařvání: …do prdele! nebo kurvadrát!"

"Jakej drát? Jóó… Co si myslíte? Taková slova se u nás nepoužívají. Myslím, že jsem vykřikl: I hrome, nebo tak něco…"

Odpoledne se začaly trousit návštěvy. Polohlasem jsme si povídali s manželkami a dětmi, když se otevřely dveře a ještě, než jsme někoho viděli, bylo slyšet a to velice:
"Ježíš, táto, já už sem srala strachy, že jsi v prdeli. Fuj, to je mi dobře… a navíc tomu sráči odvedle, co se ti smál jak ocas, když si zařval kurva do prdele! se taky rozesral ježek…"