Být užitečný...
...ono to vypadá jako klišé a přiznám se, že kdybych nevěděl přesně oč jde, nebo kdybych to posuzoval v záplavě informací povrchně, myslel bych si totéž. Jenže... Něco jiného je číst, něco jiného prožít.
Když ze mne byl v šedesáti letech najednou důchodce, začal ve mně zvláštní proces. Nejdřív se to projevovalo srandičkami typu: Víte, proč důchodce má méně času, než zaměstnaný člověk? No - protože už pět let před důchodem vynechával některé nutné práce a věci s lakonickým: To si nechám až do důchodu. Za pět let se toho nastřádá... a skutečně máte málo času, třeba ovšem i proto, že pětašedesátiletý dědek není rychlejší, než třicetiletý muž.

Pak jednou máte hotovo. Nejde stále jen číst, na zahradě od října do dubna se toho taky moc nepodělá. Najednou vám chybí nějaká smysluplná činnost přiměřená schopnostem těla a mozku šedesátníka, který již začíná mírně lenivět. Samozřejmě mne to postihlo taky - jinak bych tohle asi neměl důvod psát.

Poprvé jsem narazil na reklamní agenturu ze Žatce, která se chytila tehdejší novinky - samolepících folií a jejich využití pro reklamy a vývěsní štíty. Nebudu otravovat podrobnostmi, jen tolik pípnu, že jsem si moc nevydělal. Naštěstí to nebyl jediný motiv, i když první penze byla dost slabá. Pak jsem se nechal »zbaňkovat« na práci dealera produktů IPB pojišťovny, zejména životních pojistek. Školení za 1500 Kč, pojištěná celá rodina, pár pojistek v mém okolí - přátelé a kamarádi uvěřili. Skončil jsem po známé aféře s IPB, protože trh už byl dost saturovaný a také už jsem ani sám pojišťovně nevěřil. Výsledek: mírná ztráta sebeúcty a asi osm tisíc korun vydělaných za skoro rok. Tedy svrab...

Po třech letech jsem byl najednou znovu před týmž problémem. Ne, nebudu ho znova pojmenovávat... Rozhodl jsem se, že to vzdám a budu jako jiný penzista odpočívat až do smrti. Ještě jsem ani nestačil sám sebe přesvědčit, že to opravdu balím, když jsem dostal nabídku od starosty našeho města, abych po dobu, než najdou stálou sílu, dělal šéfredaktora městského měsíčníku. Příměr »rajská hudba« jsem vždy považoval za přehnaný, ale najednou jsem zjistil, že mi v nitru něco fakt! hraje. K novinám jsem měl blízko skoro celý život, ovšem spíš jako dopisovatel, autor, příznivec. Najednou jsem začal chápat noviny z druhé strany a moc se mi to líbilo. Nebudu rozvádět příliš - jen to, že mne ta práce naplňovala, bavila a noviny za významného přispění mých přátel odpovídaly nadšení a obětovanému času. Bylo to i finančně zajímavější, než práce pro nenažrané banky a jiné podnikatele.
Osm let, dokonce osm krásných let. Skončily pro hloupost téhož starosty, který mi práci nabídl. To už mi bylo 72 let a asi i to přispělo k mému nucenému odchodu.

Zase to sakramentské prázdno.... Už jsem si na něj začal zvykat, když mne o stejnou práci - na novinách - požádal starosta města, v němž bydlí můj syn. Noviny měly už čtyřicetiletou tradici, ale v době když jsem je přebíral, vypadaly jako cyklostylovaný věstník Obecního úřadu. Použili mne jen na to, abych dal novinám trochu reprezentativního vzhledu a hloupým zdůvodněním, že noviny nejsou tím, čím by měly být, se se mnou rozloučili. Noviny v podobě, kterou jsem jim dal, vycházejí dodnes...
Co teď? - něco dělat musím.

Už když jsem odešel do penze a koupil si z odstupních platů první vlastní počítač, jsem při cajdání po internetu narazil na téma, které mne také zajímalo celý život a teď s pomocí nových technologií poskytovalo nové možnosti. Jednalo se o distribuované výpočty pro vědecké instituce, v mém případě hledání radiových signálů možných mimozemských civilizací (SETI). Někde na pozadí psaných textů a upravovaných obrázků běžel prográmek BOINC, který hledal mezi radiovými šumy něco, co vypadá jak inteligentní projev. Teď se mi to hodilo...

Z provozu na pozadí, v němž s toho zase až tak moc nespočítalo, jsem přešel na trvalý provoz - no - trvalý... řekněme 12, později až 17 hodin denně. To už jsem věděl, že na světě je přes dva miliony takových nadšenců, jako jsem byl před ještě dvěma lety, a asi 5000 takových cvoků, jako jsem dnes.
Proč cvok?
Postupně jsem přizpůsobil schopnosti počítače intenzifikaci výpočtů. Obrazně: celodenní výkon v roce 2001 dnes dokážu udělat za 7 vteřin. To samozřejmě něco stálo - no, nebudu daleko od pravdy, když napíšu padesát tisíc korun. Takže opravdu cvok - už víte proč? K těm padesáti tisícům je nutno přičíst i náklady na energii. Sestava jede šestnáct hodin denně a za hodinu si vezme půl kilowattu, raději ani nepočítejte, je to asi tisíc korun, tedy (zejména pro důchodce) dost drahý koníček.

Je to pro mne zábava, relax i seberealizace - a pro určitý vědní obor malá pomoc ode mne, velká pomoc od všech - nás - cvoků. Už dlouho nehledám zelené mužíčky, jak posměšně říkává můj syn. Nene, on ví, o co jde, ale sranda je pták s přitažlivými křídly. Dnes počítám dílky úkolů na vývoji nových léků, objasňování příčin dosud neléčitelných nemocí, způsob, jak udržet dostatečnou kapacitu zdrojů pitné vody, jako hobby též vlastnosti prvočísel v oblasti bilionů... Myslíte si, že je jich v této oblasti už málo? jak se to vezme: v oblasti 2687 - 2688.1012 jsem jich našel 34 013...

No, už jsem toho narejpal dost. Není to nábor, naopak. Když si z textu vyberete čísla, tak vás to spolehlivě odradí. To ovšem nebyl můj cíl. Já to napsal jako možný způsob, jak zestárnout důstojně a ještě užitečně. Jestli je tato cesta správná, to posoudíte vy...

Váš Jarda