Samozřejmě, že v životě lidským je spousta významných doprovodných a vedlejších jevů; já za jeden z nejdůležitějších považuji smích. Nejsem sám: vědec řekne, že smích je jeden ze základních projevů druhé signální soustavy, filosof k tomu dodá, že každé zasmání prodlužuje život o pět minut. To už různým způsobem řekli mnozí, slovy rozdílnými, ale v jednom duchu a jestli se v něčem rozešli, tak to byl názor, o kolik tedy skutečně zasmání ten život prodlužuje. Extrémní tvrzení bylo prodloužení o rok, ale to je krásný nesmysl: to bych i já, dík své zvýšené řehtavosti, byl v poměru k normální délce lidského života takřka nesmrtelný.

K tomuto úvodu mne přimělo poznání, že tak jako spousta doprovodných jevů lidského bytí má i smích mnoho kategorií, více způsobů hodnocení a rozlišování. Vezměme skutečnost, že do kategorie smíchů patří pouhé uchechtnutí, zahihňání, chichotání, ale i vyprsknutí, zařehtání, chechtání a další stupně intenzity až po výbuch smíchu, huronský smích, neboli řvaní smíchy. Některé ženy ještě pro zpestření řehtací palety smíchy ječí. Ono řvaní, respektive ono smíchyječení, jestiť považováno za vrchol veselosti a propuká najmě u velkých zlomyslníků a zlomyslnic ku příkladu v případě, že si jejich protějšek sedne na klobouk, na dort, nebo napínáček. (V případě, že se to stane šéfovi, mění se huronský smích a ječení v pouhé uchechtnutí a to ještě tajené. Nemusíte-li v takovém případě svou veselost potlačovat a i v případě šéfovy nehody řvát, či ječet smíchy, jest mi záviděti vám vzácně dobrý a srdečný vztah, který se šéfem máte.)

Mluvil-li jsem o kategoriích smíchu, měl jsem tím na mysli, že existuje ať již ve skutečném životě, nebo v literatuře smích spontánní, nucený, veselý i neveselý, hlasitý a již zmíněný huronský, upřímný i neupřímný, sarkastický, jedovatý, očišťující, uvolněný, lehký, profesionální, sípavý i zvučný, vítězný, zklamaný (taky existuje!), příjemný a lahodný, jízlivý, tichý, dlouhotrvající, doznívající, potlačovaný (například v tom již zmíněném případě, když si šéf sedne na napínáček), utajovaný, štěkavý, hýkavý, ďábelský, andělský, dětský, faunský, klokotavý, ječivý, kvílivý, bublavý, idiotský, divný, nevhodný, odměřený, šťastný i nešťastný, obsedantní (smích na pohřbu, na koncertu a podobně), předčasný i pozdní, očekávaný a naopak - neočekávaný (může to být právě obsedantní), prostě paleta smíchů je pestrá jako sám život. Nemělo by smysl a asi by se nepovedlo vybrat smích nejčastější (je jich několik), nejoblíbenější ( to je věc pohledu toho kdo se směje a toho, jenž je příčinou smíchu), nebo nejzdravější - hodnoceno z pohledu zmíněné již proklamované smíchem způsobované dlouhověkosti. Nejvíce se blíží těmto kriteriím smích spontánní, který je současně veselý, upřímný, uvolněný, hlasitý a očišťující, ale i u něj by se nechaly objevit záporné rysy (opět třeba z úhlů pohledů subjektu i objektu). Už vůbec nebudu rozebírat fyziologický vznik smíchu, dnes mne smích zajímá jen jako společenský fenomén a to ani z tohoto pohledu si nedělám nárok na všeobsažnost této úvahy. Když jsem napsal nadpis, ještě jsem zcela přesně nevěděl, co vám chci vlastně o smíchu sdělit, protože můj záměr byl ještě na úrovni pocitů. Nakonec z toho vylezlo krátké pojednání.

Snad jsem vám trochu přiblížil fakt, že smích je nejvážnější věc na světě a též to, že smích není žádná sranda. Jestliže se mi to aspoň! trochu! povedlo - prima. A nepovedlo-li se mi to? Udělali jste si na smích a jeho kategorizaci vlastní názor? Stejně prima, aspoň mohu doufat, že to mé nedokonalé pojednání vás přimělo si ten vlastní názor vytvořit.

V každém případě jsem nepsal zbytečně...