Ve vzduchu se buď divím všemu, nebo ničemu. Tak třeba včera ráno...
Na takovém obyčejném, standardním cvičném letu malou Cesnou… z ničehož nic se objevily dva letouny, které prováděly akrobatické prvky a obraty ve dvojici. Co na tom bylo nadstandardního? Ale jo: Jeden z těch letounů byl starší větroň typu Luňák, druhý pak byl proudový, tryskáč, dost podobný MIGu 17. Výkruty, překruty, loopingy, vývrtky, let »křídlo na křídlo«, přelétávání, střemhlavé lety i prudká, krátká stoupání – vše v naprosto dokonalém provedení.
Sledoval jsem je celou dobu ze vzdálenosti desítek, maximálně několika stovek metrů a tak jsem viděl i dost zřetelně některé detaily. Dobře – detaily, ale do hlavy mi nešlo, jak spolu mohou létat tytéž figury, když větroň i ve strmém letu málokdy překročí rychlost dvěstěpadesát kilometrů za hodinu a naopak MIG při této rychlosti má dost velké starosti udržet se ve vodorovném letu… Omílám to pořád dokola a pořád se stejným (to znamená žádným) výsledkem.
Navíc mne chytla křeč do lýtka tak silná a tak bolestivá, že jsem nechal sledování letounů a začal přemýšlet, proč mne chytla ta křeč…
Přišel jsem na to současně s tím, jak je to s těmi rychlostmi obou letadel: asi jak jsem vykopl směrovku vystrčil jsem nohu zpod přikrývky a ta mi prostydla….

Žaluziemi probleskávalo první, ještě nesmělé světlo….