Střelby byly nerozlučně spjaty s prověrkovým obdobím. Důstojnictvo bylo zřejmě - mimo jiné - hodnoceno podle výsledků střeleb nejen vlastních, ale i podle výsledků mužstva na střelnici a to asi dosti značně. Vojska prostá, řadová a poddůstojnická záklaďácká měla střelby ráda: když jeden nenastřílel, moc se mu toho nestalo, ale když byl střelecký pánbíček dobře naladěn, nechala se vystřílet třeba mimořádná dovolenka, opušťák, nebo alespoň několikrát vycházka přes večerku. Ba, někdy i nějaký peníz... Výcviku bylo minimálně, poplachy se tou dobou nekonaly, aby střílející měli jasné oko a jistou ruku.
Pro mne, jako - většinou - přiděleného zdravotníka, byly střelby většinou nudné, tenkrát jsem vlastně ani neuvažoval o tom, že zaplať Pán bůh. Jenže: když jsem zajišťoval zdravotnickou službu při střelbách mé rodné roty, všiml si mé - trochu okázalé - znuděnosti můj favorit: kapitán Hora, po svůj vzrůst zvaný Kopeček. Hele, vy, vojíne, pravil s netajenou radostí nad svým fungl novým nápadem, nechte si tady ten raneček s vatou a jděte vystřídat svobodníka Plandala do okopu cílných.
Nechtělo se mi, svištící kulky mi nedělaly dobře ani v hlubokém, bezpečném okopu. Chvilku mne napadlo zkoumat, jestli má právo na takové rozhodnutí, ale pak jsem moudře - výjimečně moudře - sklapnul a šel. Stopadesát metrů deset minut já, stopadesát metrů deset minut Tonda Plandal. Žádný velký fofr. Pozdravil jsem se s vedle mne sedícím Frantou Kotkem i s na opačné straně okopu sedícím Pepíkem Cancourkem. Měl jsem tyhle dva rád, byli to podobní průseráři, jako jsem byl já. Na palebné čáře skončili samopalníci a nastoupili kulomeťáci. Světlice a už začaly do náspu za okopem dopadat krátké dávky. Semtam pár zrnek písku padlo na čepici, na bluzu, za krk. Pak zazvonil telefon: k terčům! Splašený Franta oběhl Pepíka a hrnul se k terči, když my s Pepíkem teprve lezli z okopu. V tom zazněl výstřel a skoro splynul s úderem kulky do rámu vozíku, na němž byly připevněny pohyblivé terče. Franta přeletěl násep před okopem a přistál skoro na hubě na dně okopu a zůstal ležet.
Telefon znovu zazvonil. My ovšem neslyšeli, vrhli jsme se k Frantovi, obracíme ho se slovy: Franto, kams' to dostal? Ještě pět vteřin koukal někam skrz nás a pak řekl slabým hlasem: ...já nevím...
Telefon řádil, ale my pořád ještě neslyšeli. Franto...
Najednou povídá: Kluci, je někdy krev hnědá? Ne? Tak já se - asi ... jéžišmarjááá…