Jarko - oo/

JC - díky, Jiří, ale raději zůstanu píšícím hochem - i když drobátko přestárlým :D

Ty na louce rozkvetlé dosud podle zvyku
se smutkem a bolem znáš se vyrovnat
když lehce roztančíš se jako na pětníku
že málem začal bych se o tě bát
v tom víru radostném že zmizíš jedenkrát
a jen konvalinek zvonky co perly skvící
bych v památku tvoji směl si ponechat,
však zůstaň vždy tou dívkou zpívající
**

Jen dodám: Dělám občas totéž...asiže jsem taky Jarka...

Dívky - není proti ničemu, když si v básních některé věci idealizujeme (nebo naopak). Tato je pravdou 100%... snad přece jen: moje Jarka si takhle koncentrovně nestěžuje. Jen velmi občas... a spíš konstatuje, než fňuká...°°°

Žena je zvláštní tvor - často nahlas vypočítává, co všechno na ní není super, a chce slyšet mužovo ujišťování, že to tak není. Paradoxně tomu zároveň odmítá věřit. A tak jednoho dne muž kapituluje a začne ji vidět jejíma očima...
Koukám, že tys to ještě nevzdal. Nenech se zviklat a nenech si ten pohled vzít.
Jen tak se dá neúprosný Čas zvládat...

Milé dievčence - děkuji vám za čtení aj za tie tri komentáre. Jarda:x:

je to milé vyznání, docela jako písnička :)

Lusk musí být z takové básně nadšen :)

Áno, je to relativita. Uhol pohľadu. Život v živote.
Inak, krásne vyznanie.