Šikmé paprsky ranního slunce tlumené potrhaným závojem mlžného oparu mne provázejí dubinou na východním svahu Kibičky. Oči mám jak hlemýžd - na stopkách a pátrám jimi po neobyčejně žádoucí, sličné a velice chutné houbě, jíž mykologové spílají Boletus reticulatus, praktičtí houbaři, mezi které se počítám i já velice prostě a přesně pravej dubák a moje manželka, která si s názvoslovím hub nedělá starosti ji nazývá - jako mnoho jiných - jétenjekrásnej!
Tak tedy stoupám opatrně, aby ani větévka nezachroustla, aby ani štovík nezakyselil, tiše, tiše, abych snad toho dubáka nepoplašil - však víte, jak zlomyslně se umí skrýt! No a při tom pátrání, jen tak bokem, v koutku oka, jen na pokraji zorného pole najednou registruji něco nepatřičného, anomálii, překvapení: namísto tmavého, až do černa zabarveného klobouku mladého dubáka jsem zachytil na sítnici velkou, cihlově červenou skvrnu, krčící se u paty mohutného dubu. Krčící se jo - vedle toho dubu to byl ratlík, ale ve skutečnosti velký, trofejní březový křemenáč. Nedůvěřivě - kde by se v dubině vzal křemenáč? - i když... a to už obíhám neschůdný dolík s velkými kameny, blížím se k houbě - každým metrem nedočkavější, a už jsem u něj a už rukou pod a už vím, že to není březový křemenáč, ani některá z mnoha mutací této houby s velkým H! Klobouk rezavě plavý, ve středu až cihlově červený, na něm svrchu asi centimetrová tuhá rosolovitá hmota připomínající huspeninu, výtrusové rourky skoro bílé, jen trochu dorůžova, při každém neopatrném dotyku se tvořící rýhy záhy rudnou a roní kapičky červenavé tekutiny, jako by houba krvácela.
Svým vlastním očím nevěřím! Rozkrajuji houbu takřka ideálně vejpůl. V mase je houba skoro bílá, na kraji řezu zarůžovělá, na vzduchu však rychle rudne a ta rudá plocha je zdobena podivuhodnými kresbami tmavorudé barvy ve stylu Alfonse Muchy. Není pochyby ! Držím v ruce pstřeň dubový, druhý v životě! Mám z nálezu velkou radost, zkalenou jen vědomím, že tato houba umí vytvářet plodnice i desetkrát těžší (no, dobře - hmotnější), než je ta, kterou jsem našel já - a ta má jistě čtyřicet deka! Houba je mírně nakyslá, což způsobuje, že její praktické použití je dost omezené. Já podle jednoho pána, který je vedle velkého houbaře i špičkovým kuchařem, ze pstřeně dělám výhradně guláš, ale to je PAN GULÁŠ naprosto neopakovatelné, nenapodobitelné chuti. Na havlíčkobrodsku tomuto pstřeni říkají jelení jazyk. Už jste jedli guláš z jeleního jazyka? Že byl vynikající? Jasně - a to ještě pořád není ono.
Od té doby jsem našel pstřeňů několik, ale až loni jsem našel více, jak čtyřkilovou plodnici. Bohužel - už byla tak daleko na cestě ke svým houbovým předkům, že byla nepoužitelná, ale já na to místo chodím dvakrát týdně. Co kdyby… a víra a naděje ...
Prosím vás: Až potkáte v lese hlemýždě tak metr osmdesát osm, sto dvacet kilo, bez ulity, tak ho nezabíjejte. Není to hlemýžd.
To dělají jen ty oči…