Dostal jsem v životě něco facek. Nejvíc od táty. Ty byly, ač zasloužené, modulovány a tlumeny tím, že byl prima táta (škoda, že dnes už od něho facky nedostávám). Byly spíše symbolem trestu, než skutečným trestem. Facka, o které chci dneska psát byla z kategorie nezasloužených a co se mého pohledu týče byla to nejnezaslouženější facka na světě. Dostal jsem ji jako voják a to za okolností, které chci popsat. Západočeské městečko, v němž jsem sloužil, mělo asi tři tisíce obyvatel. Když jsem narukoval, připadalo pět civilistů na jednoho vojáka. Když jsem po dvou letech odcházel byl ten poměr již jen dva ku jedné. Kino nestačilo kapacitou, ač vojska měla své vlastní. Kino. Hospody nestačily a obyvatelé města si vymohli zákaz vstupu vojáků alespoň do některých z nich, aby se vůbec dostali k nějakému napajedlu. Prostě řečeno: nebylo kam jít, nebylo co dělat. Snad jen v létě - bylo tam překrásné koupání v již nepoužívaném zatopeném kaolinovém dole. Voda v něm byla světlounce modrá a čirá a to až do chvíle, než nějaká noha zvířila jemňounké kaolinové bahýnko, které pokrývalo dno stejně v mělké i hluboké části vodní plochy. Okolí sice bylo beze stromů, ale náletové křoviny a vysoká, hustá tráva spolu s členitým okolním terénem vytvářely spoustu míst a místeček, kde člověk mohl být sám, nebo s někým, skryt před očima, pokud se ovšem - ty oči - nedostaly tak asi do třímetrové vzdálenosti.
Jednou v červenci jsem byl v takovém ďolíčku s knihou, kterou jsem měl tu chvíli pod hlavou a nechal jsem si opékat tělo odpoledním sluncem. Nebyl jsem tam sám: v okolí louže velikosti malého náměstí se na trávě a písku povalovalo snad sto především mladých obyvatel města. Z mého mělkého dolíku jsem sledoval dovádění pětičlenné skupiny asi šestnáctiletých hochů z místního gymnasia - no: vlastně jedenáctiletky - s jedinou dívkou, nejspíš se spolužačkou. Chlapci telecími hlasy právě mutujících pronášeli a vykřikovali své snad i občas vtipné poznámky, dívka se jim pištivě smála, aniž kteréhokoli z vtipných junů nějak upřednostňovala. Za chvíli dívka vstala a krokem královny odpochodovala v čele své suity do teplých vln kaolinového moře. Hry ve vodě zřejmě dostávaly vyhraněnější charakter, pištění se skoro slévalo v nepřetržitý tón: asi nějaká ruka se docela nedávno ochmýřené slečny dotkla na nějakém docela nedávno ochmýřeném místě. Ta myšlenka mne pobavila, zasmál jsem - když tu náhle: dívka kvikla, potopila se, vynořila se, potopila se, vynořila se a pak už zůstala pod hladinou.
Pět chlapců její suity neuvěřitelnou rychlostí opustilo místo, na němž se voda ještě čeřila... Ze břehu, na němž pochopili, že to poslední kviknutí bylo v nějaké jiné poloze, sledovalo děj asi třicet lidí. Malý tlustý muž (možná tak malý nebyl, ale já měl stoosmdesátosm centimetrů) hystericky ječel: ...tak udělejte něco! No tak udělejte něco! To je její táta... slovo táta jsem si už spíše domyslel: Zdvihl jsem se, asi pěti skoky jsem byl na břehu, další vteřinu už v letu vzduchem s myšlenkou - jestli tam nebudu včas, zmizí v hloubce takových deseti metrů a tam za ní nemohu... Jsem docela dobrý plavec, ale za to, že jsem to přežil, vděčím jen tomu, že voda byla mimořádně teplá. I tak zasyčela jak had, když jsem se do ní se svým rozpáleným tílkem ponořil. Snad deseti tempy jsem se dostal na místo, kde dívka před několika vteřinami zmizela, ponořil jsem se a ač i zde byla voda mírně zakalena, jsem ji okamžitě uviděl. Podprsenka jí vlála z jednoho ramene. Ještě bojovala, ale byla úplně dezorientovaná a zrovna se obracela do hloubky. To další už byla sranda ve srovnání s předchozími vteřinami. Dva metry na hladinu, trochu jsem jí zmáčknul hrudník, vody málo, ještě vzduch, prima - a fouknul jsem do ní trochu vzduchu. Pak jsem už pádloval volnou rukou ke břehu, druhou jsem ji držel nad hladinou. Ochotné ruce mi s ní pomohly na břeh. Ty manipulace stačily, aby se dívka částečně probrala. Táta jí objímal, skoro plakal a já na ně koukal asi z třímetrové vzdálenosti extaticky šťasten.
Po několika vteřinách se táta vztyčil a já čekal, jak mi bude děkovat, jak budu skromně říkat, že to nic, ale kdepak: jenom svraštil obočí a pak mi dal facku. Zůstal jsem stát jak píchlé kolo... Proč? Otázku jsem nevyslovil, ale dostalo se mi na ni odpovědi:"... abys věděl, ty prasáku!"
Co vám budu povídat: Měl jsem stoosmdesátosm cenťáků a vymakaných sto kilo. Zatnul jsem ruku do pěsti - ale neuhodil. Ptám se dodnes, jak se mi tehdy povedlo se ovládnout; nejsem moudrý, či zdrženlivý ani dnes, ve dvaašedesáti... a dodnes jsem si na tuto otázku nedal uspokojivou odpověď.