Asfaltu šedého bez vlnky řekou
poledním úpalem tekutou skoro
na druhou stranu se ulice brodím,
kde malý zůstává alespoň stín...
Slunce tak velice doposud vzácné,
jakby dohnat chtělo studený čas,
jede po obloze zářivou stopou

Oči oslněné mhouřím a vnímám,
jak rudá kola se líně mu točí...
mátožně jdu jak pohyblivý terč
do něhož vesmírný střelec vystřelí
tisíce tisíců bodavých šípů.

Proč asi v tom dešti zářivých jehel
mezi mihotajícími se domy
táhnu svou spálenou tělesnou schránku
od horka mazlavým stojatým vzduchem?

Vodu a vodu - já dvě vody toužím:
jednou si jazyk jak troud suchý svlažit,
druhou pak zchladit si pokožku rudou
jak sochu z litiny tavenou koksem.

Čas, který neplyne je čas, jenž letí...
Jak muší křidélko odvane léto,
listoví odfouká z větvoví stromů
stejně, jak bavlnky pavoučích letců.

Pak přijde krutý den na konci roku
jak špatné svědomí bude mráz pálit.
To bude chvíle, kdy na toto léto
třeskuté toužebně vzpomínat budu....