Než jsem narukoval, měl jsem za sebou sedm let košíkové, čtyři roky atletiky, nějaké to plavání, trochu kopané a volejbalu. Dalo se říci, že jsem byl na vojnu docela dobře fyzicky připraven. Asi proto jsem po šesti týdnech v kasárnách, při ranní rozcvičce, překvapil naše poddůstojníky, přímé velitele. Nástup na rozcvičku! Bez košil! Venku ani ne tři stupně pod nulou, no - nejsme přece z perníku (jako by byl někdy perníku vadil mráz!). Nařídili nám doběhnout do sousední vesnice - skoro dva kilometry vzdálené - a samozřejmě zpět. Ošidit to nešlo, jeden z poddůstojníků, hrdý na svou běžeckou zdatnost, běžel s námi. Už na obrátce jsem byl daleko před ním. On sedmdesátikilový, já již tehdy stokilový. Laco Kystner, který v jiné povídce vystupuje jako nepřítel pečených psů a koňských salámů, byl jediný rychlejší, než já. Doběhli jsme s rozdílem snad dvaceti metrů, hrdý poddůstojník byl předstižen ještě dalšími čtyřmi bažanty. Doběhli jsme, zpocení, udýchaní. Po čtyřech kilometrech v půllitrech (půllitry = vojenské boty vzor 21 = pěkně blbá obuv, zejména na běhání) to snad nikoho neudiví - a v tomto stavu jsme čekali až do doby, kdy přiběhl poslední vojclík. A ten - dá se říci - nikterak nespěchal. Stáli jsme tam a mrzli.
Při příchodu na ubikaci jsem si loupal ledové šupiny ze zad. Přes den jsem se jakž takž rozehřál, ale v noci jsem se moc nevyspal: snad dvacetkrát jsem běžel na konec chodby, dvacetkrát skoro zbytečně. Řezání, pálení, nucení neustávalo. Dal jsem se napsat na ošetřovnu a za spílání do simulantů jsem tam také odešel. Vrátil jsem se s urotropinem, Desurolem a příkazem lékaře k návštěvě urologie plzeňské nemocnice. Další den ráno ve čtyři budíček a davaj! osmdesát kilometrů vlakem do Plzně. Cystoskopie - pokud se to nezlepší tak hospitalizace - měl jsem v nálezu. Pozdě odpoledne jsem dorazil do kasáren, do ovzduší prosyceného závistí bažantů a nadávkami mazáků.

Simulant, taký simulant ako elefant...

Svlékal jsem si vycházkovou uniformu a sám koukám: spodky od rozkroku až ke kotníkům samá krev, přestože jsem žádné krvácení necítil. Okamžitě ve mně vzkypěla krev: tak se podívej, ty somár z konára vyrezaný, aký som ja simulant! Bylo ticho, i ten somár mi prošel. A byl klid. Za dva dny po návratu z nemocnice se opakovala již jednou popsaná situace, včetně počasí: tentokrát jsem to opravdu jen odklusal a doběhl mezi posledními. Přesto se opakovala i ta hrozná noc a bolesti zesílily. Lékař praporu jen řekl: Když jsou to blbci, tak si v té nemocnici pobydete, že zapomenou, jak jste vypadal - a napsal mne na hospitalizaci. I lékař v nemocnici dokonce řekl: Myslel jsem si, že to tak dopadne. Tak jděte, sestra vás umístí.

Můj stav se zlepšoval jen pomalu, ale nakonec mi nic skoro nebylo a tak jsem se v té nemocnici nudil. Primář při vizitě prohodil: ty bys měl denně vypít tak litřík plzeňského, to by ti pomohlo. Přestože jsem měl úctu ke staršímu již lékaři a podplukovníkovi navíc, musel jsem se rozesmát. Ono ho to taky zjevně zarazilo a vrátil se ke mně: co je ti k smíchu? Promiňte, pane doktore (nesnášel, když mu někdo řekl soudruhu), ale v kasárnách ho nemáme, v nemocnici tady taky ne a i kdyby bylo, kde bych na něj vzal? Jen se podíval, krátce zamyslel, zase podíval a postoupil k dalšímu pacientovi...
Odpoledne mne zavolala hlavní sestra a povídá: vy jste chemik, že? onemocněla nám laborantka, nechtěl byste ji v době nemoci zastoupit? Pane bože, jak já byl rád! Trochu civilnější postavení mne psychicky posílilo a když mi za dva dny nato přinesla sestra stokorunu jako zálohu na zastupování a propustku na vycházku se vzkazem od pana primáře "pít a čurat už musíš sám, nejlepší pivo mají v Mrakodrapu, osmičku speciál !" moje radost ze života prudce kulminovala.

Tři týdny jsem se léčil a pracoval, pracoval v nemocnici a léčil se v Mrakodrapu. Dostal jsem celkem sedm stovek ( to byly pro vojáka nějaké peníze! ), že prý se mnou byli spokojeni a slib, že mne nechají převelet na stálo do nemocnice. K tomu nedošlo, ale asi jsem měl v papírku, který jsem si v obálce ssebou přivezl, něco o tom, že mám být v teple, neboť jsem byl krátce po návratu převelen do kuchyně. Tam jsem si tedy tepla užil jen což, ale pravda je, že jsem od té doby dodnes žádné podobné potíže neměl.

Jó, kuchyně ? to už je zase jiná povídka..