Hilfe!

Jak mi přibývají roky, chodím na pivo ve stále delších intervalech. Před rokem to ještě bylo jednou týdně na tři kousky. Letos už... no to je vedlejší. Míň... jo. Velice míň.

Loni, koncem srpna, pravděpodobně 27. srpna 2008, jsem si v pozdním odpoledni zašel na svá tři pivka do zahradní části restaurace U Kašparů v Lovosicích. Přišla tam docela pohledná drobná dívka, oblečená a vybavená jako čundračka - přiměřené oblečení, vhodné boty - a bágl. Bágl tak velký, že na první pohled člověka napadlo - jak to tintítko to může vůbec unést a navíc s tím ujít několik kilometrů.

Na zahradě bylo poměrně volno, takže se mohla posadit k neobsazenému stolu. Najedla se, napila a asi za půlhodinu si »obula« bágl a odcházela. Tou dobou už mi začal v řípě probíhat tvůrčí proces a když procházela kolem mne, letmo jsem k ní prohodil: O vás napíši báseň...
Pousmála se hezky, byť beze slov, jen výrazem obličeje mi odpověděla: ty pivní strejdo, už tě vidím, jak píšeš báseň. Jistě ji ani nenapadlo, že bych mohl být její dědeček (to ale není vůbec důležité) a že bych mohl dodržet slovo.

Přišel jsem domů a napsal způsobem start - cíl volnou črtku a ač nechávám většinu prací uležet dal jsem ji hned sem.
Dnes jsem hledal cosi jiného a otevřel tuhle skicu - napadlo mne, že ta dívka se nikterak nemohla dozvědět, že jsem jen neblafal. Nemluvím o kvalitě básně, jen o tom, že opravdu vznikla. Defacto si ani nepamatuji jak fyzicky vypadala - zbyl mi v paměti jen celkový dojem. Nevím ani odkud přišla, ani kam odešla... ani - nic. Nějak mne napadlo, že ta poezie byla v ní a že tudíž by mohla být (já vím: přání otcem myšlenky) rovněž v některém internetovém literárním uskupení.

I když je pravděpodobnost souběhu šťastných náhod tak malá - přesto pouštím do světa své přání té dívce sdělit, že jsem jen neblábolil.
Pak už nic... jenom to. Vše, co bych mohl říci podstatného, je v té básni...
bear

Panenka drobná
přišla s tajemným úsměvem
v pět
na zádech bágl s karimatkou
pod kterým ji skoro nevidět
černé vlasy
s patkou
přes čelo dolů
přes mé dvě zrzky - asi
kuřecí stejk a Colu

Pod těžkým obývákem
a možná i ložnicí
odešla lehce
napohled sama,
ale ve tváři celý svět.
Prostě šla si a křehce -
prostě dáma

Fajn
že neumím závidět