Maminka mne objala a bylo v tom všechno. Ženy v našem rodě odedávna spolu nemusely mluvit, prostě věděly. Byly doby, kdy jsem tuhle její vlastnost nenáviděla, zvlášť v pubertě, teď jsem ji za to milovala. Věděla, čím procházím, a chápala mě. S paží okolo mých ramen mne doprovodila k autu a naposled řekla:

„Jsi si jistá, že musíš jet? Budu mít o tebe starost. Třeba tam ani není signál, třeba mi nebudeš moct zavolat.“

„Neboj mami, mám s sebou Alfonse, ten mě nedá.“

„No právě, s Alfonsem a v tomhle autě.“

Moje obrovská doga se na nás zubila z prastarého Una. Alfons už čekal uvnitř. Alfons jízdu autem miloval.

Naposledy jsem maminku pohladila pohledem. Obdivovala jsem její zvláštní a divokou krásu. V plandavých starých riflích a batikovaném tričku vypadala tak mladě.

Nasedla jsem do auta a zamávala. Kdyby to Alfons uměl, mával by taky.

Tolik jsem toužila ujet všem problémům. Doufala jsem, že mi ten týden na horách pomůže vyčistit hlavu. Zpackaný vztah tu můžu nechat, školu, která mi poslední dobou moc nešla, taky. Ale jedné věci neuteču, tu si beru sebou, s tou si za ten týden samoty musím nějak poradit sama.

Naučit se s ní žít. Snad to půjde. Musí to jít. Všechny ženy v našem rodě to zvládly, já musím taky.

Proto jsem si naplánovala tuhle cestu. Pro ty krátké výpadky, v kterých jsem se ocitala v jiném čase, pro ty zvláštní útržkové vidiny. Je to dar anebo prokletí, které se v našem rodě dědí z matky na dceru snad stovky let. Maminka celá léta doufala, že s ní ty schopnosti sejdou ze světa jednou provždy. Měla tři syny, zdravé chlapce.

Vypadalo to, že už to tak zůstane. Až pak, deset let po narození nejmladšího syna, jsem přišla na svět já. Už jako malá jsem cítila zvláštní propojení s matkou a babičkou, ale teď, v posledním roce to začalo přesahovat hranice rodinného života.

Někdy jsem cítila, že jsem v lidech, které míjím na ulici, že znám jejich život, alespoň na malý okamžik. Nechtěla jsem to, ale bylo to tak. Marek to neunesl. Neunesl moji vnitřní nejistotu, která tu dřív nebyla. Moje tápání v sobě samé. Marek si jednoho dne sbalil věci a byl pryč.

„Nějak to zvládneme, Alfonsi.“

Otočila jsem se dozadu. Alfons zívnul a podal mi pac.

„Tedy, jestli mi za dva dny nesníš všechny zásoby.“

Začala jsem se těšit. Kamarád mi půjčil chatu. Vlastně jsem si ji pronajala od jeho vzdáleného strýce. Buď jak buď, klíče mi cinkaly v kapse.

Začalo sněžit. Alfons koukal z okénka, prvně v životě viděl sníh. Dolehla na mě posvátnost té bílé krajiny. Tenhle týden budu jenom já, Alfons a mé prazvláštní myšlenky.