Otočila jsem se k tomu zvuku a neviděla jsem nic. Do očí mi svítila baterka. Odvrátila jsem hlavu dozadu k Alfonsovi. Ostražitě zvedl hlavu, chvíli větřil a pak si ji položil zpátky na přední tlapy. Byla jsem v bezpečí. Alfons měl na lidi nos.

Světlo baterky sklouzlo k zemi. Do auta mi starostlivě nakukoval policista.

„Já vím, dopravní kontrola.“

Byla jsem unavená ze své náhlé vize. Stáhla jsem okénko a podala mu doklady.

„Není vám špatně? Stojíte tu dlouho. Mám zavolat pomoc?“

Musela jsem se usmát. Dívala jsem se mu do tváře a najednou viděla jeho obavy. Najednou jsem byla v něm. Problémy se synem, se ženou, bolavý zub. To všechno jsem cítila. I to, že měl opravdu o mě strach.

„Už je to v pořádku, jenom jsem si potřebovala na chvíli odpočinout, díky.“

Zběžně prohlédl moje doklady a podal mi je zpátky. Naše oči se potkaly, chtěla jsem se ho dotknout. Natáhla jsem dlaň a pohladila ho. V tu kratičkou chvíli jsem viděla nehodu, ke které ho ráno zavolali. Viděli jsme ji oba. Jeho trápení bylo i moje. Doširoka otevřel oči a díval se do mých. Oba jsme věděli. Usmál se na mě a já úsměv oplatila. Dvě lidské duše si byly vteřinu oporou.

Už nebylo, co dodat. Nastartovala jsem a pomalu odjížděla. Překvapený muž ještě chvíli koukal za mým autem. Možná bude pár dní trvat, než pochopí naše setkání. Snad z mého krátkého doteku vstřebá sílu na vyrovnání se s krutou realitou jeho všedních dnů. I to jsem poslední dobou uměla. Na pár okamžiků lidem ulevit od trápení. Zjistila jsem náhodou, že mé pouhé pohlazení může mít utišující moc. Ještě jsem neuměla s tímto darem zacházet, ale byl tu a patřil ke mně.

Rovnala jsem si v hlavě myšlenky. Dojmů za poslední dobu bylo tolik, že bude opravdu zapotřebí několika dnů, než se mi usadí v hlavě. Pomaličku jsme stoupali do kopců. Venku vypukla opravdová sněhová kalamita. Stěrače nestíhaly likvidovat sníh na čelním skle. Musela jsem vypnout autorádio, abych se mohla plně soustředit na jízdu. Alfons na zadní sedačce ani nedutal.

Když už jsem byla unavená z obtížného řízení, objevil se Tanvald. Tak ráda jsem viděla osvětlené ulice a chodce choulící se do kabátů. Pak Smržovka. Vystoupali jsme po úzké silnici a já ji uviděla. Červenou roubenku s popisným číslem dvacet šest. Byli jsme v cíli.