Příjemně opilá jsem se vyškrábala na pec a přetáhla si peřinu přes hlavu. Marek to nechápal. Nechápal, že můžu takhle spát, že se neotočím k němu. Ale já byla v té usínací chvíli volná. Nemělo to s ním co dělat, vůbec to neznamenalo, že bych ho nemilovala. Jenom ta chvíle sladkého usínání byla pouze moje. To jsem byla svobodná.

Zavřela jsem oči a vnímala vůni povlečení, které jsem si přivezla s sebou. Maminčinu vůni a vůni levandule. Ruce i nohy mi ztěžkly a já se propadala do spánku. Ale nebyl to klidný spánek, pronásledovala mě mrazivá vize kamenného vězení. Zase mě sevřel chlad.

Viděla jsem tmavou, kamennou chodbu. U dveří cel stáli špinaví chlapi a hlídali kobky. Rychlé kroky rozčísly ticho. Chodbou spěchal statný muž. Ostatní před ním s hrůzou uskakovali. Cítila jsem z nich respekt a strach. Ten spěchající muž byl kat. Došel k jedné cele a hrubě odstrčil hlídajícího pacholka.

„Pusť mě dovnitř zmetku.“

„K té čarodějnici nikdo nesmí, pane.“

„Jdu se podívat, jestli vydrží zítřejší výslech.“

Pacholek odemkl celu a ustoupil před katem. Ten těžkými kroky vešel dovnitř. Pohrdavě se podíval na misky s hnijícím jídlem, ležící vedle špinavého těla. Vztekle do nich kopl, až se páchnoucí obsah vylil na slámu na zemi. Obrátil se k pacholkovi a křikl:

„Takhle vám zdechne dřív, než ji dostanu do rukou. Táhni pro chleba a čistou vodu. Mrtvolu já mučit nebudu.“

Oslovený muž se neochotně odšoural. Cestou nesouhlasně mručel. Kdo to kdy viděl, krmit takovou svoloč chlebem? Kat a jeho oběť zůstali sami. Mohutný muž se sehnul k ležícímu tělu. Hrubě tu ženu obrátil k sobě a díval se do jejích vyhaslých očí. Silně ji uchopil za bradu a zatřásl s ní.

„Teď mě dobře poslouchej. Zítra se ke všemu přiznáš. Ke všemu, co budou chtít slyšet. Rozumíš?!“

V ženiných očích se objevila jiskřička odporu. Na slova neměla sílu.

Kat jí znovu silně zmáčkl bradu.

„Zítra už nebude čas, říkám ti to naposledy a ty mě poslechneš. Máš malou dceru, a jestli ji chceš ještě někdy vidět, tak se přiznáš. Rozumíš? Já už se postarám o zbytek.“

Žena se dívala do katových očí a za clonou tvrdosti v nich zahlédla ještě něco. Něco, co ji donutilo uvěřit mu. Za clonou tvrdosti zahlédla laskavost.

Zaslechli kroky strážného. Kat odstrčil ženino tělo zpátky ke zdi. Naposledy se na ni podíval, a křikl:

„Teď se pořádně najíš. Inkvizitoři si chtějí zítra pořádně užít. S takovouhle zdechlinou by můj výslech dlouho netrval.“

Ležící žena nechápavě hleděla na kata. V tu chvíli se na něj dívala mýma očima. Byla jsem zmatená. Hrozný sen, ze kterého jsem se nemohla probudit. Teplé víno mi kolovalo v žilách a já nevěděla, jestli jsem ve špinavé cele, nebo v jiném světě. V mém světě.

Až za dlouhé, nekonečné minuty jsem znovu začala cítit vůni maminčina povlečení a teplo vycházející z pece. Zírala jsem do stropu a pomaličku si uvědomovala, kde že to vlastně jsem. Slyšela jsem Alfonsovo zoufalé kníkání. Už jsem zase byla zpátky.