Ten zoufalý hlas mi nešel z hlavy. Připravovala jsem si večeři a musela na něj neustále myslet. Věděla jsem, že má souvislost s událostí, co se kdysi stala ve stodole, ale stále jsem nemohla přijít na to jakou. Vím, co by mi na to řekla maminka. Ať se podívám do svého nitra a nechám ten vjem plynout svým srdcem, že na to přijdu. Ale jak mám nahlížet do sebe, když sama nevím, kdo vlastně jsem.

Bylo mi jasné, že tomu pohledu se nevyhnu, že samu sebe musím poznat co nejdříve. Téměř jsem tušila, jak na to, téměř jsem věděla, co musím udělat. A tak jsem po večeři, zatímco Alfons dřímal u kamen, zhasla všechna světla v chalupě a usadila se ve světnici u stolu, u rozsvícené svíčky. Dívala jsem se pokojně do plamene a dlaní se dotýkala svého dřevěného křížku. Nemusela jsem zavírat oči, a přesto jsem se pomaličku ocitala v jiném světě, v jiném čase. V kamenném vězení, ze kterého šel mrazivý strach.

Tentokrát to nebyla cela, ale mučírna. Poznala jsem to podle nástrojů rozvěšených po zdech. U dlouhého stolu seděli muži v církevních hábitech. Jejich oči lačně hltaly tělo mladé ženy, visící na skřipci. Opodál stojící kat žhavil kleště v otevřeném ohništi. Muži křičeli na ženu jeden přes druhého:

„Přiznej se, že jsi vzývala ďábla!“

„Přiznej se, že jsi vařila kouzelné lektvary a uhranula sousedům dobytek!“

„Přiznej se, že jsi létala na čarodějné sabaty!“

Ještě se přiznat nechtěla, ještě nebyla dočista zlomená. Chtěla jim říct, že to byly léčivé čaje, co dávala sousedkám za pár vajec pro svou dcerušku. Chtěla jim říct, že ke každé masti, co vyrobila, přidávala radu, aby poděkovaly Bohu za tento dar. Chtěla jim říct, že tu pouze chtěla žít v klidu, ale ženské si ji samy našly, když zjistily, že rozumí bylinkám. Chtěla jim toho tolik říct, ale hlasivky jí vypověděly službu a ona pohybovala rozpraskanými rty na prázdno.

Jeden z mužů netrpělivě uhodil pěstí do stolu a zařval:

„Nepřiznala se, kate, přistup k útrpnému právu!“

Kat vytáhl kleště z ohniště a přistoupil k ženě. Pátravě si ji prohlížel. Pak se obrátil k vyslýchajícím a křikl:

„Dám jí napít, nebo zdechne dřív, než začnu.“

Ponořil hliněný pohár do vědra s vodou a plný ho přiložil ženě ke rtům. Pouze ona postřehla nepatrný pohyb, kterým z dlaně upustil něco do poháru. Nerozuměla tomu, co právě udělal, přesto ji instinkt napověděl, aby mu pohledem poděkovala. Vděčně hltala studenou vodu a její oči se na něj dívaly. Její oči se dívaly mýma očima a její vděčnost byla i mojí. Její vyhublá tvář mi byla podobná. Její tvář byla moje.