Dívala jsem se jejíma očima na kata. Odložil pohár na lavici a znovu žhavil kleště v ohništi. Přibližoval se s nimi k ní. Zavřela pevně oči, doufala tak, že očekávaná bolest bude menší. Už se jí nedočkala. Milosrdné bezvědomí zahalilo její mysl. V ten okamžik jsem se jí začala vzdalovat. Její zubožené tělo, visící na skřipci, se rozplynulo a já byla znovu ve svém vlastním životě.

Svíčka dohořívala a mé dlaně stále svíraly dřevěný křížek. Zavřela jsem oči a pokoušela se pomaličku vstřebat dojmy z výletu do jiných světů. Ačkoliv jsem seděla ve světnici, mé srdce zůstalo u neznámé ženy. Byla mi tak podobná. Mé souznění s ní nebyla náhoda. Nikdy jsem nevěřila na reinkarnaci, a tak zbývalo jediné možné vysvětlení. Přijímala jsem sama sebe, své dědictví i poselství. Přijímala jsem dar, zděděný po ženách našeho rodu. Přijímala jsem svou výjimečnost. S přijetím se dostavila vyrovnanost.

Pomalu jsem začínala tušit, jak se svými schopnostmi zacházet, jak je vyvolat a použít. Jak s nimi žít. Ale teď, v tuto chvíli, jsem byla strašně unavená. Nechtělo se mi ani vstát od stolu. Svíčka dohořela, rozhostila se tma. Byla mi zima, možná i trochu smutno. Zastesklo se mi po mé velké rodině. Dlaněmi jsme si promnula oči a ztěžka vstala od stolu. Po paměti došla k vypínači a rozsvítila.

V rozsvícené světnici jsem si připadala ještě opuštěnější. Ale chtěla jsem to tak sama. Alfons do mě strkal čumákem, když jsem přikládala do kamen. Ještě jsem byla trochu mimo. Jednou nohou u ženy z dávných časů, bolelo mě pro ni srdce, a druhou v současnosti. Potřebovala jsem chvíli, abych se trochu vzpamatovala. Znovu jsem si prohlížela zařízení chalupy. Znovu mě překvapilo, že tu nebylo nic osobního. Opravdu sloužila mnoho let jen jako noclehárna příležitostných návštěvníků.

Otřela jsem si dlaně do kalhot a sáhla na věšák pro bundu a Alfonsovo vodítko. Ze dveří vyrazil jako střela. Utíkal nahoru do kopce, já funěla za ním. Potřeboval pohyb a já taky. Krájeli jsme spolu tmu, jeden krok za druhým, stoupali jsme do kopce jako o život. Mé tělo se unavovalo a mozek zklidňoval. Na kopci jsem se musela předklonit, opřít se dlaněmi o stehna a pomaličku se vydýchat.

V kapse mi začal pípat mobil, tady nahoře jsem konečně chytla signál. Jedna zpráva o nepřijatém hovoru za druhou. Vděčně jsem usedla do sněhu a volala na všechna ta čísla zpátky. Kamarádkám, spolužákům, bratrům. Že se mám skvěle a nic mi nechybí, jen mamince jsem lhát nedokázala. Stačilo pár vět o ničem a už se ptala:

„Copak ti je, Beruško moje?“

Nevěděla jsem, jestli mám na řasách vločky sněhu, nebo jestli jsou to slzy, když jsem opatrně líčila mamince do telefonu zdejší atmosféru. Pocity, které mám z tohoto domu. Snad jsem k ní byla upřímnější, než kdyby mi viděla do tváře. Poslouchala, nepřerušovala mne, až když jsem jí pověděla o hlase, který mě v kůlně vyděsil, o zjeveních, která jsem tam měla, mi konejšivě řekla:

„Všechno má svůj čas, srdíčko, i minulost se jednou uzavře. Ty se ničeho neboj. Přijdeš na to, co se tam stalo a všechno bude v pořádku. Nezapomínej na sílu, kterou v sobě máš. A na to, že jsem stále s tebou. Nemusíš šplhat až na kopec, abych o tobě věděla, to přece víš.“

Přes zasněžené řasy jsem cítila, že mé oči se usmívají, cítila jsem maminčinu sílu. Znovu i svoji sílu a odhodlání. Až teď jsem si uvědomila, že stále sedím ve sněhu, že mám úplně promočené kalhoty. Byl čas se vrátit. Pískla jsem na Alfonse, vydali jsme se k našemu dočasnému domovu.

Opatrně jsem sestupovala z kopce dolů. Mokré kalhoty mě studily. Přidala jsem na tempu, těšila jsem se na vytopenou světnici, na hrnek čaje připravený na plotně. Těšila jsem se na vyhřátou pec. Tolik jsem pospíchala, že jsem si málem nevšimla mužské postavy stojící před naší roubenkou. Ten člověk vypadal, že na mě čeká. Zvolnila jsem krok, abych se k němu blížila pomalu.

Snažila jsem se oddálit naše setkání, takhle po tmě jsem se necítila na rozhovor s cizím člověkem. Mé obavy však byly zbytečné. Než jsem došla až k němu, muž se obrátil a zmizel ve tmě. Na vteřinu jsem zahlédla záda v ošuntělém saku, a byl pryč.

Snad se mi i ulevilo, že nemusím v tuto chvíli s nikým mluvit. Nahmátla jsem v kapse klíče a chystala se odemknout. Až teď, když jsem si baterkou svítila na zámek u dveří, jsem si všimla podivné věci. Jediné stopy ve sněhu na cestě před chalupou byly moje.