Teď už se mi ale nad tím přemýšlet nechtělo. Přítmí chalupy mne objalo svým dojemným teplem. Uvědomila jsem si, jak osvobozující je starat se pouze o jídlo a teplo. Po hektických dnech ve škole, po termínech zkoušek a jízdních řádech vlaků, po cestách domů a zase do školy, jsem se konečně zastavila. I Alfonsovi to prospělo. Dlouhé procházky a čerstvý vzduch - byl opravdu šťastný.

Teď pelášil ke své misce a hltavě pil. Pak zabořil čumák do granulí a s mlaskáním se do nich pustil. Já jsem prohrábla popel v peci a pořádně přiložila. Z pokojného dumání mě vyrušily hlasy. Tak zvláštně rezonovaly, jako kdyby nebyly skutečné, a přece jsem je vnímala naprosto jasně. Musela jsem se otočit.

V kuchyni se náhle ochladilo. Zase jsem tu nebyla sama. U stolu, jakoby v mlžném oparu, seděla žena a chlapec. Už jsem je znala. Už jsem je tu viděla. Tak zřetelně a přesto tak snově. Žena v dlani svírala úřední dopis. Ty dlaně se chvěly, když říkala chlapci:

„Tatínek se nikdy nevrátí, teď už je to jisté.“

„Jak to řekneme dětem?“ zeptal se hoch, začal mít starost o své mladší sourozence. Všechny je živila naděje, že se otec vrátí domů. Ale dnes dopis z Červeného kříže s konečnou platností oznámil, že jejich otec je na seznamu popravených v koncentračním táboře. Teď je konec nadějím, života, který vedli. Teď zůstali s matkou sami. Položil jí svoji ještě téměř dětskou dlaň na rameno. Vzhlédla k němu uplakanýma očima.

„Pravdu jim řekneme, chlapče, je čas říkat pravdu.“

„Musíme odsud,“ rozhodl.

„Odejdeme k dědovi a k babičce, beztak už ti dávno psali, že sami hospodářství nezvládnou. Budou rádi.“

Vděčně na něj pohlédla. Rozhodl za ni a správně. Pocítila úlevu, že ho v téhle chvíli vedle sebe má. Uvědomila si, že předčasně dospěl. Válkou, nepřítomností otce v posledních letech i strašlivou, nedávnou událostí, která je spojovala.

„Co uděláme s ním? Neměli bychom říct pravdu? Uvěří nám?“ zeptala se chlapce. Chvíli přemýšlel, pak odpověděl:

„Nemusí nám uvěřit, pak bys zůstala na všechno sama. To nedopustím. Zůstane, kde je. Tady ho nikdo hledat nebude.“

Nedávno mu bylo šestnáct, a přesto se před několika dny stal mužem. Jenom se modlil, aby jako muž zvládl pochyby o svém nedávném skutku, aby ustál své rozporuplné pocity.

Cítila jsem jeho obavy tak skutečně, jako by byly moje. Cítila jsem matčinu lásku k němu. Cítila jsem jejich vzájemné pouto. Tak silné, že hloubka jejich citů mi svírala srdce. Možná bych je mohla i obejmout, kdybych udělala krok kupředu. Snad jsem to i zkusila. Pomalu jsem vstala a pokusila se natáhnout ruku před sebe.

Výjev se rozplynul. Zase jsem tu byla sama.