Ilona vždycky byla čuproidní kráčmera.
Dneska se dá říct, že přece jen už nepatrně vyčichává, leč ...záhodno hovořiti pouze šeptem!
V minulým století jsem s ní měl skorosex, ale jen skoro. Dodnes, a to mě krká, netuším jak vypadá zevnitř.
A přitom už jsem do ní mířil. Sedmimílový boty nazutý. Donaha vyšňořen, jenže...
Pět cenťáků před cílem jsem ji smrtelně urazil. Jak říkám, bylo jiný století, a tehdá letěly řetízky nad kotníkem.
Když mě škrábla, poradil jsem jí, aby si na nohou stříhala nehty častěji. Odpochodovala tak nějak noblesně.
Najednou mi došlo, že to není holka, čárka, pichna, zářez do kožený pažby, ale že je to dáááma.
Ta moje prostořekost. Nevěřil bych, že dokáže spustit tak mohutnou řetízkovou reakci.
Na druhou stranu, nebýt prostořeký, Ilonu bych do horizontu nikdá nedostal. Na svůj ksicht rozhodně ne.
Co neukecám, nemám. Jazyková vybavenost. Říká se tomu tak?
Jasně, že jsme provedli několik opravnejch pokusů, ale vždycky se někdo rozesmál, takže bylo po váchni.
Zbyla mi kámoška, vrba a téměřsestra. Všechny její svatby i rozvody jsme během těch dvaceti let pořádně zalili.
Znám většinu jejích milenců. Připouštím, že všechny ne, neb po prvním rozvodu jela skoro dostih, ale většinu.
S tím posledním jsem se seznámil v červnu.

Zrovna jsem jel na fotbal, když mi zatrylkoval její ksichtík na Nokii. Já se na ní usmál, a žoviálně spustil.
"Čau stařeno, došli chlapi nebo chlast?"
"Pááájo..." ozvala se slabě kňouravým hlasem. Dál nic. Dál už jen dejchala.
"No co je? Došla ti řeč? Nebo ...proč mi vlastně voláš, teta?"
"Pááájo, můžeš přijet? (zase ten nezvykle zabržděnej hlas) Mně je zle. Mně hrozně zle."
Žoviálnost odvanula. "Kde tě... jseš doma?!?" Odpověděla jenom dejcháním, tak jsem se nadejchl taky.
"Kurva Ilono mluv! Co se děje ...kde tě najdu...?!" Neodpovídala. Mezi mejma ušima to jelo na plný obrátky,
ale výsledek nikde. Bez zadání není vydání ...to ví každej ajťák.
Nakonec se ozval ztěžklej mužskej hlas. "Ilona se praštila do hlavy. V klídku ...zavolal jsem tágo."
"Jak v klídku? Jak do hlavy? Kde jste?!!" štěkl jsem vytočeně.
Byli před hotelem Savoy, což je největší barák ve městě. Podřadil jsem a vypálil přes plnou do protisměru.
Když je potřeba, umím jezdit jako hovado. Červená, stopka ani plná čára není zeď, tak co?
A to kilo deset na budíku? To asfalt v poho unese.

U hotelu jsem, přistál za čtyři minuty. Ilča seděla na bobku opřená o zeď a týpek sošně pokuřoval.
Sklonil jsem se k ní. "Pojď, sednem do auta a pojedem k doktorovi." Zvedla skelný oči ...z ucha jí tekla krev.
Zvedl jsem ji (sice opartně ale silou) na nohy, a vydal se k autu.
"Snad počkáme na toho taxíka, ne?" ozvalo se za mnou.
"Jestli chceš bejt něco platnej, tak si sedni do zadu a drž ji ve zpřímený poloze."
"Ten taxík..."
Ilonu jsem usadil, opřel se o střechu a zavrčel na toho mamlase. "Proč jsi nezavolal záchranku, vole?
Sedni a drž ji za ramena ...nebo čekej na to svý tágo."
Nastoupil a vyrazili jsme. Opravdu poctivě držel. I při tý krutojízdě se ani moc nebimbala do stran.
Těch šest kiláků, jsem dal taky za čtyři minuty. Za dalších dvacet byla na sále.
Zlomená lebka a krvácení do mozku, ale odsáli, zašili, zachránili, takže konec konců pohoda.
Zajel jsem se na ní dvakrát juknout a nezblbla. ...dík páni doktoři.

Byl jsem vychystanej potřetí, a zase se na mě její ksichtík usmíval na vřískajícím mobilu.
"Ahoj beruno, zrovna za tebou jedu."
"Pááájo ...můžeš přijet?"
"Vždyť říkám, zrovna se k tobě chystám. Mě neposloucháš, nebo co?"
"Já... ...já podepsala revers, víš. Teď se mi udělalo špatně a už asi neodjedu."
"Ty jsi zdrhla z nemocnice? Ty vole Ilono, ty jsi ale kráááva...!"
"Stará" fňukla.
"Ani ne tak stará, jako velká. Kde pro-sim-tě jseš?"
Lezlo to z ní jak partyzáni ze zemljanky.
Věřili byste tomu? Za hodinu po propuštění stihla už kadeřníka a obočí.
Blbě se jí udělalo na manikúře.
Láska je válka? Sůl nad zlato? ...leda prd!
Nehty jsou silnější než smrt.