Připadalo mi, že kamínek po kamínku skládám mozaiku jejich osudů. Jenomže teď už se mi nechtělo. Unavená jsem zamířila do koupelny. Ze zrcadla na mě hleděla vlastní vyčerpaná tvář. Mé hnědé oči se zdály být temnější než jindy. Celá věčnost se v nich ukrývala. Kdybych se do nich dívala ještě chvíli, ztratila bych se. Teď jsem si přála jediné. Noc beze snů.

Hodiny odtikávaly nedělní noc minutu po minutě. Byla jsem vzhůru v jednu, po třetí i v pět. Okolo šesté jsem to vzdala. Vylezla jsem z peřin a pustila se do úklidu kuchyně. Potřebovala jsem zabít čas, než ve Smržovce otevřou obchody. V osm jsem popadla batoh a vyrazili jsme s Alfonsem dolů, do městečka na nákupy. Okoukla jsem cukrárnu, drogerii, tam všude se ještě tenhle týden vypravím, jen tak courat po obchodech se mi chtělo. Pekařství jsem neodolala. Uvázala jsem Alfonse před obchodem ke kolostavu a zamířila dovnitř.

Bylo příjemné mít kolem sebe spoustu lidí. Očima jsem přelétla frontu. Mladík na jejím začátku mi byl povědomý. Zaplatil, vzal sáček s pečivem do ruky a obrátil se směrem k východu. V tom si mě všimnul.

„Katko, bože, tak rád tě vidím. Jak se ti u nás líbí?“

Michal, kluk, co mi půjčil chalupu. Razil si cestu ke mně a pátravě si mě prohlížel.

„Nevypadáš moc odpočatě, cos tu vyváděla?“

I já jsem ho ráda viděla. Vyčouhlý, obyčejný mladík se sympatickýma očima. Matematik, jak mu mám říct, co jsem tu vyváděla? Bude si myslet, že jsem cvok. Nečekal na mou odpověď, vzal mě za loket a vyváděl z pekařství ven.

„Pojď, zvu tě na snídani. Všechno mi povíš.“

Pár metrů odtud byla kavárna. Alfonse jsem přeparkovala k dalšímu kolostavu, moc se mu to nelíbilo a svůj názor dával naléhavě najevo kníkáním. Vešli jsme s Michalem dovnitř. Usadil mě k oknu, abych viděla na psa. Hřála jsem si dlaně o horký šálek s kávou a koukla se Michalovi do očí. Byly laskavé. Jemu jsem do hlavy neviděla a vlastně ani nebylo proč. Ta laskavost mi stačila. Zkoumavě si mě prohlížel.

„Katy, co je s tebou? Vypadáš děsně. Mělas tu odpočívat.“

Co říct? Tak nejspíš pravdu, jemu se mi lhát nechtělo. Ale kde začít, to jsem fakt nevěděla. Jestli se má leknout, tak ať je to hned, řekla jsem si.

„Vídám divné věci, Michale. Ty, co se kdysi staly. Děsí mě to a nevím si s tím rady. Myslíš si, že jsem blázen?“

Teď koukal pobaveně.

„Proč bych si měl myslet, že jsi cvok? Čím víc vím o světě, tím víc je mi jasný, že jsou věci, co se spočítat nedají. A tohle mě začíná zajímat.“

„Vidím divné věci ve vaší chalupě. Něco se tam stalo. Kdysi. Něco zlého, jenom ještě pořád nevím co. A začínám se tam bát, té vaší kůlny, ta mě fakt děsí.“

A pak už to jelo. Řekla jsem mu všechno. O sobě i mých viděních. Bylo příjemné, mít se komu svěřit. Sledoval mé vyprávění pozorně, přemýšlel nad minulostí své rodiny.

„Přijdem na to, Katy, zjistíme, co se tam stalo. Vyzvím doma od našich všechno, co vědí. Vždyť moje babička se v tý chalupě narodila. A večer přijdu. Doufám, že umíš vařit.“

Po dlouhé době jsem se měla na co těšit.