Byl krásný letní den, lesy voněly, louky kvetly všemi barvami a děti cestou ze školy výskaly a radovaly se z toho všeho. Jenom Vašek šel kus za nimi a tvářil se jak kakabus. Hleděl do země a šel jakoby za rakví.
Najednou, když procházel lesní pěšinou, si uvědomil, jaké je všude kolem neskutečné ticho. Vzhlédl a seznal, že jeho spolužáci jsou pryč. Zastavil se a opatrně se rozhlížel kolem. V lese se nepohnula větévka, nezazpíval jediný pták, kterých tu přece bylo tolik a společně s bzukotem hmyzu, šuměním stromů a až mystickým hukotem nedaleké řeky vytvářeli vždy tu nejdokonalejší symfonii. Teď však bylo úplné ticho. A kdyby pro to měl devítiletý Vašek pojmy, řekl by, že se tu zastavil čas.
Jako kdyby ze země vyrostl, stál před ním najednou starý důstojný muž. A nebyl to jen tak někdo, byl to samotný císař František Josef. Měl na sobě tu svou oblíbenou vojenskou uniformu, nad kterou čněly majestátní licousy a knír.
Císař se bodře usmíval. Vašek k němu pocítil vřelé sympatie, ale nebyly to sympatie k mocnáři, na to jsou devítiletí kluci příliš malí... nebo spíše čistí; líbil se mu jako jeho dědeček, na kterého se skoro nepamatoval, protože tu před ním stál jakožto živý člověk, a ne jako obraz u tabule ve třídě.
"Kde je tvůj otec?" zeptal se náhle císař.
"Můj otec?" nechápal Vašek a opět se trochu zakabonil, protože otec před pár dny zemřel na zápal plic. Vrátil se z války, která konečně skončila a nepobyl s nimi ani dva týdny. Ne, tenhle císař není žádný hodný dědeček, vždyť kvůli takovým umírají nesmyslně lidé.
"Pojď," podával mu císař ruku, "půjdeme."
Vašek nedokázal odporovat.
Najednou stáli před kaplí v jejich vsi. Vašek se už nezamýšlel nad detaily, jako že otec má být několik dní pochován a odpočívat na hřbitově. Vešli dovnitř a císař se postavil za rakev, která byla otevřená, k hlavě zemřelého. Najednou se počal zvětšovat; a už to nebyl císař, ale sám Bůh - prostý, statný stařec v bílé říze, s bílými vlasy a vousy.
Vaškův otec otevřel oči.


* * *

Dnes v noci se mi zdálo o mém dědovi, kterému první světová válka vzala otce. Neměl jsem ale čas o tom přemýšlet; když se vstává do práce, není na nic čas. Běžel jsem rychle na zastávku autobusu. Bylo chladno a nepříjemně mrholilo. Autobus nejel a nejel. Proklínal jsem všechny šoféry, co jich jenom je v celé Mléčné dráze. A tu se pojednou rozsvítilo v protějším domě jedno okno. Nevím proč, ale už to mi zvedlo náladu. Pak okno otevřela stará cikánka, taková ta "barokní" věštkyně, které se stačí podívat a ví. Usmála se na mě, což bylo další dobré znamení. Pak začala někde za ní hrát zvesela trubka. Cikánka zmizela a v okně už stál onen muzikant. Měl na sobě rakouskou uniformu a byl to důstojný stařec s mrožím knírem a licousy.
Déšť ustal a slunce vykouklo z mraků. Kolem projela na bicyklu císařovna Sissi.
Vídeňské zvony oznamovaly poledne.