Už se mi po Smržovce courat nechtělo. Rychle jsem našla řeznictví a koupila maso. Jediné, co umím uvařit, je guláš, ale za to luxusní. Do chalupy jsem spěchala. Zvláštní pocit se mě dotkl. Téměř obřadní. Teď budu žena, co vaří večeři pro muže.

Alfons po procházce spokojeně odpočíval u pece, já se pustila do vaření. Dokonce jsem si zpívala s rádiem. Prostoupil mě pocit, že všechno bude v pořádku. Už to byla jistota. Na nic nejsem sama. Mamčino chápající objetí jsem cítila téměř fyzicky. A Michal, nový přítel, podaná ruka a taky trochu zvědavost. Co mi přinese tohle přátelství?

Venku už byla tma, když se ozvalo klepání na dveře. Věděla jsem, že tahle návštěva je vítaná, protože Alfons běžel radostně otevřít se mnou. Michal stál na prahu, v ruce láhev vína, líbil se nám. Alfons mu položil přední tlapy na ramena a nadšeně olízl obličej. Michal byl jeho.

O hodinu později jsme seděli nad prázdnými talíři a popíjeli víno.

„Tak poslouchej Katy, moje babička je mladší sestra dědy Kubánka, moc si z té doby nepamatuje, za války byla ještě malá, ale vyprávěla mi, že jejího otce zavřeli hned po okupaci do koncentráku a matka zůstala v chalupě s dětmi sama. Děda Kubánek byl ze všech dětí nejstarší, ke konci války mu mohlo být tak šestnáct. Dlouho čekali, jestli se otec nevrátí, ale pár měsíců po konci války přišel dopis z Červeného kříže, byl prohlášen za mrtvého. Přestali čekat a odstěhovali se k matčiným rodičům. Nechtěli tu žít, babička neví proč. A děda Kubánek o tom nikdy nechtěl mluvit.“

„Je divný,“ hlesla jsem.

„Něco s ním není v pořádku.“

Michal se na mě usmál.

„Není divný, málo ho znáš. My ho máme všichni moc rádi. Jenom asi tuší, že ty víš, že se tu něco stalo. Má nějaké bolestné tajemství, možná proto se nikdy neoženil.“

Moje vidiny měly jméno. Zoufalá matka a její mladičký syn. Její jediná opora. Co se stalo v té stodole, že odsud nakonec všichni odešli? Musela jsem to zjistit.

„Půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se.

„A kam?“

„Do stodoly pro dříví.“

„Tak jo,“ řekl prostě a vzal mě za ruku. Na prahu stodoly má dlaň stiskla jeho a já věděla, že skrze ten dotyk uvidí Michal to co já. Když mě ovinul mrazivý chlad a já uslyšela znovu povědomý křik, nebála jsem se. V Michalově objetí jsem byla jenom divák. Tu zoufalou scénu jsme tentokrát spatřili oba.