Do chalupy mě musel přes zasněžený dvůr Michal skoro odnést. Byla nám hrozná zima. Usadil mě u pece a do dlaní mi vtiskl hrnek s vařícím čajem. Díval se na mě a kroutil hlavou.

„Nikdy bych nevěřil, že to uvidím na vlastní oči. Katy, jak je to možný?“

„Stačilo, že jsem tě vzala za ruku. Sama nevím, jak to dělám. Prostě to tak je.“

Přemýšlel nahlas:

„Jestli se to opravdu stalo za války, tak mě napadá jenom jedinej člověk, který to mohl být. Děda Kubánek. Ke konci války mu mohlo být šestnáct. Bránil svoji matku a toho chlapa zabil. Otázka je, jestli to někomu řekli, a já si spíš myslím, že ne, protože o něčem takovém se u nás nikdy nemluvilo. A další otázka je, co se stalo s mrtvolou? Protože když to nikomu neřekli, tak se o to tělo museli postarat sami.“

Chvíli jsme oba mlčeli. Vnímali tmu za okny a praskání dřeva. Nedalo mi to:

„Jak to zjistíme? Jestli je pravda, co jsme viděli?“

Usmál se, a jeho klid byl nakažlivý.

„Prostě se zeptáme, Katy, nic na tom není.“

A já věděla, že ještě jeden příběh mu budu muset vyprávět. Příběh starý stovky let, o kterém se mi zdá. Příběh o ženě obviněné z čarodějnictví. Naposledy jsem ji viděla v mučírně na skřipci. Vyhublé bezvládné tělo a tvář podobná mé. Myslela jsem na ni a Michal i kuchyň se mi začali vzdalovat.

Znovu jsem ji spatřila. Chtělo se mi plakat nad zmučeným tělem. Když ztratila vědomí, hlava jí klesla na hruď. Muži sedící u dlouhého stolu zvědavě vstávali ze svých židlí. I kat se otočil od ohniště směrem k ženě. Chvíli se na ni díval, pak k ní přistoupil. Vzal ji za bradu a obličej jí nastavil ke světlu. Pak jí přiložil dva prsty na krční tepnu. Obrátil se směrem k mužům a pronesl do mrazivého ticha:
„Nechali jste ji umřít hlady. Varoval jsem vás. Byla slabá a zimu a hlad nevydržela. Ještě jsem se jí nedotkl, a už je po ní. Sundejte ji. Hrobník si pro ni v noci přijede.“

Mlčeli. Katovo slovo u nich mělo váhu. Nevěděli proč, ale báli se ho. Jeden z nich pokynul pacholkovi, aby sundal ženino tělo ze skřipce.

Tu noc, vlastně už skoro zrána, přivezl ke katovně hrobník na káře hubené tělo v roztrhaném rubáši. Kat a jeho služka, držící za ruku malou holčičku, už na něj čekali. Pomohli hrobníkovi přenést tělo na korbu přistaveného povozu. Služka zabalila bezvládné tělo do kožešin. Kat vysadil holčičku nahoru do vozu k ležícímu tělu. Dívala se na něj doširoka otevřenýma očima. Zeptala se:

„Maminka je mrtvá? Proto nic neříká?“

Pohladil ji a odpověděl:

„Není mrtvá, broučku, jenom spí. Pojedeš s ní daleko, k mojí matce, už na vás čeká, a budeš na ni dávat celou dobu pozor. Brzy se uzdraví, neboj.“

Náhle se kat otočil ke svému domu a zprudka křikl:

„Berte!“

Z útrob katovny vyběhl obrovský pes, byl tak podobný mému Alfonsovi, až mě zamrazilo, a lísal se k nohám svého pána. Kat se k němu sklonil a něco mu naléhavě šeptal. Bert se tvářil, jakoby rozuměl. Oddaně se na kata podíval a neochotně vyskočil do vozu.

Kat se ještě jednou obrátil k holčičce a řekl:

„Dám ti svého nejlepšího kamaráda. Teď to bude tvůj přítel a ty mu můžeš všechno povědět. Vždycky ti bude naslouchat.“


Potom zatáhl celtu na voze a služce pomohl na kozlík ke kočímu. Do ruky ji vložil měšec se zlaťáky pro vozku za jeho mlčenlivost. Stiskl jí ruku a rozloučil se:

„Vyřiď matce, že až předám úřad, přijedu za vámi nadobro.“

Kočí mlaskl na koně a ti se rozvážně dali do kroku. Kat se otočil k hrobníkovi a do dlaně mu vtiskl odměnu za mlčení.

Ještě dlouho se kat díval za odjíždějícím vozem. Jeho tvář byla pokojná. Podobala se Michalovi a já pochopila, že my dva se už dávno známe. Že jeden pro druhého jsme celé věky záchranným kruhem.