Tak se nám vrátil. Náš nejstarší z víkendu, který strávil se svou krásnou, ale o dost starší přítelkyní na jejich chatě. Otevřeli jsme si láhev vína, a jako starostliví rodiče se ptali:

„Tak, jak ses měl?“

A on si povytáhl gatě, nadechl se, a my jsme věděli, že to bude velký. Spustil:

„Všechno by bylo dobrý, kdyby tam nebyla ta její akurátní matka. Vona mě moc nemusí, jenom když tam něco natírám, tak mi dá pokoj. Ale za pátek jsem natřel plot okolo celý chalupy, tak mě nechala žít. Jenomže pak jsme grilovali, já u toho s jejím tátou vypil basu piv, a když došlo pivo, dali jsme si slivovici. Bylo mi docela fajn, ale jak jsme si v noci lehli, zatočil se se mnou celej pokoj, a chtělo se mi blejt.

Jenomže na záchod jsem jít nemohl, protože ten je přímo vedle ložnice její matky, a já u blití hrozně řvu, a vona by pak na mě měla pifku. Tak mi chudák Verča celou noc držela pytlík u hlavy. Ale my jsme ten pytlík neměli kam vyhodit, protože ta její matka by ho vyčuchala i v popelnici, a určitě by se chtěla podívat, co v tom pytlíku vlastně je.“

To už náš chlapeček skoro řval, a sousedi otvírali okna, aby jim nic neuteklo. Ne nadarmo mu říkáme Pepin. To podle Postřižin.

Zapil to vyprávění vínem a pokračoval:

„Tak jsme ten pytlík s mým blitíčkem měli celej víkend ve Verčiný kabelce. Opatrovali jsme ho jako oko v hlavě. V neděli odpoledne že se půjdem vykoupat k rybníku, a ten pytlík cestou vyhodíme. Mamko, to bylo příšerný. Já, rozumíš, já, kterej mám doma vlka, jsem musel jít na koupaliště mezi lidi s Nelinou. To je Verčin maltézáček. Děsná bestie. Gaučák. Tak si to představ!

Na koupáku všichni mladí, okolo dvaceti, jako já. A jdeme my. Já první, naštvanej, do půl těla s tím potetovaným břichem. Za mnou cupitá Verča. Přes rameno kabelu s mým blitím. Za náma funí Nelina. Mamko! To nebylo všechno. Ta největší hrůza měla teprve přijít.

My byli jak dederoni. Verča vybalila z kabely rádio. Ale to nebylo normální rádio. Tenhle krám dostal její táta v Obi, když tam kupovali hrozně moc Luxoru. Mamko, to rádio vypadalo jako pixla Luxoru. Bylo úplně hrozný. A navíc jediný, co jsme naladili, byla dechovka. Tak jsem to vypnul, a narval zpátky do kabely k tomu mýmu blitíčku. Představ si to!

Zatímco ti mladí tam koupali teriéra, takovej krásnej pes, my měli Nelinu. A, a teď je to úplně nejhorší, mamko, Nelina měla koupací vestičku. To byl horor. Ta její vestička totiž byla červená s bílejma puntíkama. A na tý vestičce, tam kde má Nelina ty děsně tlustý záda, bylo takový madýlko, a za to madýlko ji Verča držela nad hladinou, když se ta tlustá Nelina pokoušela plavat čubičku.“

Až teď se podruhé nadechl, a já v duchu spočítala všechny ty infarktózní třídní schůzky, všechny ty bílý vlasy, který díky němu mám, a chtělo se mi říct, že to má za to, za všechno. Ale neřekla jsem, neboť se ještě jednou nadechl, a pokračoval:

„Vždyť já byl tak naštvanej, že jsem zapomněl vyhodit to blití, a my ho k večeru přinesli zpátky do chalupy. To prokletý blití pak s náma jelo až do Prahy.“

No, zase jsme komplet. Tak se nám vrátil.