Že patřím do zvláštní školy, se moji rodiče dozvěděli brzy. A já vám povím, jak se to stalo.

Do první třídy jsem nastoupila jako snaživá holčička, co se uměla sama podepsat, a sama si číst. Ale pro to čtení doma jsem zapomínala na úkoly. Moje paní učitelka to pochopila brzy, každý den si mě nechala po zvonění pět minut ve třídě, a já jí musela zopakovat jako básničku, co mám mít na zítra, a na co nesmím zapomenout. Opakovala jsem si celou cestu ze školy, abych nezapomněla, a doma zdárně vykonala. Těch pět minut bylo z jejího času navíc, nikdo ji k tomu nenutil, ale ze mě těch minut dělalo holčičku, co nosí samé jedničky. Takhle to fungovalo dva roky.

Přišla třetí třída a nová paní učitelka. U mě se přišlo na to, že šilhám, na brýle na předpis mi nasadil optik obrovský, šedivý monokl, a já už nebyla tak roztomilá. Podobné neštěstí postihlo i spolužáka Marka, a tak nás nová paní učitelka sesadila k sobě, a tím nás navždy vyčlenila z hloučku roztomilých dětiček. Možná na nás opravdu nebyl hezký pohled, možná jsme jí jenom pili krev, to už se nikdy nedovím, každopádně si nás dva půjčovala každou chvilku.

Každá zapomenutá cedulka s I a Y ji rozpálila doběla, a nutila psát sáhodlouhé poznámky. Moje matka ji vztekle odepisovala, a já během prvního pololetí měla druhou žákovskou, neb ty litanie se do první už nevešly. Zakrátko jsem z ní byla tak vydeptaná, že i když jsem tu blbou kartičku měla, nemohla jsem ji v tašce najít. Končilo to vždycky stejně. Paní učitelka vzala moji tašku, většinou i Markovu tašku, obě záměrně otevřené, a elegantním gestem je vyhodila z okna ven.

Zvláštní bylo, že skrze prospěch na nás nemohla. Ve třetí třídě vám stačí, když dáváte alespoň trochu pozor, abyste měli pěkné známky. A tak se vybíjela na těch pomůckách. Moje nová taška za půl roku vypadala, jako kdybych ji našla v kontejneru. Korunu tomu všemu nasadila, když mi zavedla zvláštní sešitek jenom na poznámky. A do toho sešitku jednoho dne napsala, že na pololetní konferenci navrhne moje přeřazení do zvláštní školy. Ale ten návrh je prý formalita, přeřazení je jisté.

Bylo mi jasné, že tohle už můj tatínek nerozchodí. A protože už jsme zase byli v půlce notýsku, pomoc byla snadná. Opatrně jsem tu dvojstránku vytrhla, a dumala kam s ní. Jak jsem mohla být tak tupá, dodnes nepochopím, ale jediné místo, které mě napadlo, byl hajzlík. Pamatujete na ty skládané toaletní papíry? Tak do jednoho jsem tu dvojstránku vložila a zapomněla.

Zákon schválnosti funguje neomylně. Tenkrát v tomhle baráku ještě nebylo ústřední topení, každá místnost měla akumulačky. Chodba tu v zimě byla příšerně studená a na hajzlíku nepřetržitě svítila obrovská infražárovka, to aby nezamrzly trubky. A ta žárovka svítila tatínkovi na ruce, když zalistoval v toaleťáku.

Nevím, jestli tatínka víc dožralo to šokující přerušení slastné pánské nirvány, nebo přímo obsah sdělení, ale druhý den konečně vyrazil do školy. Já a Marek jsme byli přeřazeni do béčka. Skončilo nám období černých ovcí, a byli z nás zase normální děti. Paní učitelka zakrátko odešla na zdravotní dovolenou, dlouhou, a její převážnou část strávila v blázinci.