Před skromnou tvrzí se formoval oddíl zbrojnošů. Jezdci navyklými pohyby kontrolovali kuše na zádech, koně, snad vnímající napětí svých pánů, neklidně pofrkávali. Jejich vůdce, rozložitý zeman, už nevnímal rodnou tvrz. Jeho tvář, obrácená k východu, byla jako z kamene. Zpátky se neohlížel. Jenom hlasitě křikl tam, kde tušil svoji ženu:

„Vrátím se dřív, než sleze sníh z polí. Na všechno tu dohlížej!“

To bylo celé jejich rozloučení. Nelitovala. Nikdy k ní nebyl laskavý, a teď, po té neblahé události, s ní sotva promluvil. Vlastně se těšila na týdny klidu, které nastanou. Její malé dcerky se jí tiskly k bokům. I ony cítily úlevu z otcova odjezdu.
Zeman pobídl koně a vyrazil kupředu. Jeho věrní ho následovali. Dusot koňských kopyt vyplašil vrány sedící na holých větvích stromů. S hlasitým křikem se rozlétly do všech světových stran. Najednou tu bylo pusto. Žena objala holčičky a tiše jim řekla:

„Když se se mnou večer pomodlíte, můžete spát dnes v noci v mé posteli.“
„Za koho se budeme modlit, za bratříčka?“
„Taky, děvečky moje, ale hlavně za tatínka.“
„Proč za tatínka, vždyť ještě neumřel?“
„Ale jeho duše umírá, a já mám o ni strach, kočičky moje. Dnes večer se pomodlíme za tatínkovu nešťastnou duši.“

Nerozuměly sice, ale matce důvěřovaly. Bez dalšího vyptávání ji chytily každá za jednu ruku, a nechaly se odvést dovnitř. Večery u matky zbožňovaly. Po povinné modlitbě, jejíž význam ještě nechápaly, následovaly tajemné příběhy, jaké uměla vyprávět jen ona. Pohádky žádné z chův se tomu nikdy nemohly rovnat. Ale dnes byla matka obzvlášť smutná. Vycítily to, a dlouhé vyprávění nevyžadovaly. Stačilo jim, že jim dovolila přitulit se k ní, každá z jedné strany, a usnout v její blízkosti.

Sledovala jsem ten výjev, matku objímající malé holčičky, a znovu mě rozbolelo srdce. Vlastní tesklivé vzpomínky mi dusily hrdlo. Znovu jsem začala plakat. Zoufalstvím nad tím, že takové večery já nezažila. Že svoji vlastní matku si skoro nepamatuji. Že jediné, co si z dětství pamatuji, je plačící Bohuna v mé posteli.

„Už je to v pořádku,“ tišila mě dívka, a její mírný hlas mě vrátil zpátky do reality. Seděla jsem v cizí garsonce a skrze spojené dlaně prožívala s Katkou příběh starý stovky let. Že ona viděla to, co já, to jsem si byla stoprocentně jistá.

„Poznala jste někoho z té vidiny?“ ptala se.
Usilovně jsem přemýšlela.
„Já nevím, ty holčičky, možná. Měly oči takové zvláštně smutné.“

Ty oči, tmavě hnědé se na mě koukaly každé ráno ze zrcadla. Ty oči, co máme obě stejné, já a Bohuna. Ona snad ještě smutnější, než já.