Říkejte si, co chcete, i předrevoluční dovolené u Baltu měly své kouzlo. Zvlášť, když jsme na ně se sestrou jezdily s babičkou a dědou.

Náš dědeček byl člověk, který zapomněl stárnout, a babička opravdová dáma. Krom toho byl děda technicky zdatný, miloval motory všeho druhu, a taky jim rozuměl. Tenkrát vlastnil bleděmodrého Spartaka a neustále ho pulíroval navztek sousedovi Janáčkovi. Janáček měl vínovou Oktávku, mě ta auta připadala skoro stejná, a tak víkendy trávili oba na společném dvorku, a nejspíš soutěžili, komu se ten krám víc leskne.

Babička u toho plela jahody, a já tenkrát naživo viděla, že žlučníkový záchvat může být psychická záležitost. Janáček utrousil pár jedovatých slov, babička se rozčílila, a večer jsme jí volali pohotovost. Následovala injekce, cholagol a hadr na hlavu.

Takhle by to mohlo jít, dokud by peklo nezamrzlo, ale děda nečekaně vynesl triumf. Podle návodu v Haló novinách si postavil obytný přívěs, a na důkaz víry v jeho nezničitelnost, ho pojmenoval podle vojenské pevnosti Hanička. Myslím, že tenkrát Janáček definitivně pochopil, že tohle nedotáhne nikdy, a vzdal to.

S Haničkou a Spartakem bylo možné vyrazit za hranice všedních dní. A ty cesty, ty obvykle stály za to. Prvních sto kilometrů ještě ušlo. Se slovy:
„Oloušku, ham,“ vkládala babička v pravidelných intervalech dědovi do úst banánky v čokoládě. To aby neusnul. Já a sestra jsme nadšeně pozorovaly okolí. Žel, nevydrželo nám to dlouho. Po několika hodinách jsme se začaly nudit, a tak došlo na nekonečné hádky, občas i rvačku.

Děda dlouho mlčky trpěl, nakonec zničeho nic na kraji dálnice zabrzdil, jednu po druhé nás vytáhl ven, beze slova uštědřil pár výchovných na zadek, hodil nás zpátky do auta, a pokračoval v jízdě. Celé své útlé dětství jsme byly přesvědčené, že je děda kliďas, a tak v nás ta náhlá výchovná lekce vyvolala zasloužilý respekt. Mlčely jsme až do Německa.

Musela jsem mít oči jako tenisáky, když jsem tenkrát prvně v životě viděla moře, kemp a umývárnu se společnými sprchami. Než jsme se zabydlely, padla na kemp tma tmoucí. Byl čas obhlídnout místní WC. Celou cestu, a že to bylo pěkných pár metrů, mě babička připravovala na to, že prvně v životě uvidím suchý hajzlík. A taky přidala pár hrůzostrašných historek o tom, jak se kdy které dítě špatně drželo, spadlo dovnitř, a už ho nikdy nikdo neviděl.

Není divu, že když jsme dorazili na místo, postavila jsem si hlavu, a hajzlík odmítla použít. Hučela do mě babička, přemlouval na smrt unavený děda, mladší sestra mi šla příkladem a použila, já nic. Prvně v životě jsem si tvrdohlavě stála na svém. Nevlezu tam za nic na světě.

Babička přemlouvala jemně, bylo jí jasné, že to mám z těch jejích hororových příhod. Sestra plakala, už se jí chtělo spát. Děda, který řídil dvacet hodin v kuse, a musel mě mít za tu cestu plné zuby, nevydržel, a jednu mi vrazil.

A jak mi jednu vrazil, a to docela jemně, tak mi chudák vyrazil přední zuby. Nevěděl, že se mi kývaly dobrý měsíc, a prostě už na odchodu byly, v tu chvíli by se nejradši propadl do země.

Bylo mi tenkrát sotva šest, ale život mi udělil první lekci. Pochopila jsem, že ani milující, laskavý chlap nevydrží všechno, a když už se stane, že mu rupnou nervy, tak ho to pak tolik mrzí, že je vám ho vlastně líto.